V sobotu 26. února je připraven v dobrovické sokolovně svátek šachu. Uskuteční se zde 6. ročník otevřeného šachového turnaje Dobrovický rapid, který je zařazen do seriálu Grand Prix ČR v rapid šachu.

Jan Smejkal patří mezi historicky nejlepší české šachisty. Šachová veřejnost ho měla možnost sledovat i na turnajích v Mladé Boleslavi. Využili jsme jeho vazby na Mladoboleslavsko a požádali ho o malý rozhovor pro Boleslavský deník.

Jak jste se se šachem seznámil a jaké byly vaše šachové začátky?
Já jsem se naučil tahat figurkami od svého otce, který byl vášnivým šachistou na slušné okresní úrovni a nebylo mu proti srsti zvídavému synkovi přiblížit tajemství této hry. Byl nejen mojí velkou oporou, třeba i doma, kde by mě maminka raději viděla sedět u piana, ale i prvním sponzorem. Neměl jsem nouzi o šachovou literaturu a knihy. Problém byl jen v tom, že jsme žili v Lanškrouně, kde mi chyběla konkurence. Naučil jsem se pracovat analyticky, systematicky a spoléhat se jenom na sebe. To se mi pak pozitivně vracelo po celou dobu šachové dráhy.

Ve své šachové kariéře jste dosáhl mnoha úspěchů a setkal se se zajímavými lidmi.
Ano. Měl jsem to štěstí poznat všechny mistry světa, kteří tento titul vybojovali po 2. světové válce, a s některými z nich sehrál řadu partií. Všichni byli velice inteligentní a impozantní osobnosti. Mimořádně mě zaujali dva z nich, kteří kralovali šachu posledních 25 let minulého století, Anatolij Karpov a Garri Kasparov.

Své chvíle odpočinku trávíte často na Mladoboleslavku. Sledujete i místní šachové dění?
An, já jsem tady před více než dvaceti lety koupil chalupu, rekonstruoval ji a teď je ze mne chalupář. A nedám na tento krásný kraj dopustit. Trávím tady spoustu času a je mi tady krásně. Tradice šachových turnajů na Mladoboleslavsku trvá, já sám jsem se zúčastnil v devadesátých letech několika velice zdařilých turnajů open v Mladé Boleslavi, kde nechyběly imponující ceny z mladoboleslavské automobilky. Je tady spousta velice aktivních šachových klubů, mezi ně určitě patří šachisté z města Dobrovice. Sleduji jejich internetové stránky a líbí se mi jejich aktivity i život šachového společenství.

Svoji aktivní šachovou kariéru jste již uzavřel, ale zcela jistě se v šachovém hnutí pohybujete nadále, či už ne?
Aktivní šachovou činnost jsem ukončil již před deseti lety. Potřeboval jsem víc času na podnikání a také jsem cítil, že nazrál čas se rozloučit s vrcholovým šachem. Šachy stále sleduji, občas komentuji některé šachové události v pořadu V šachu v ČT.

Jistě jste i zažil ve své šachové kariéře něco zajímavého, úsměvného?
Ano, šachisté nejsou jen suchaři, ale často se ve vypjaté chvíli dokážou pobavit dobrým vtipem. V létě roku 1975 se hrál v Miláně superturnaj s novopečeným mistrem světa Karpovem. Po slibném začátku a vítězství nad Larsenem jsem nastoupil ve 4. kole černými figurami proti exmistru světa Petrosjanovi a dostal jsem se ke slibné potihře. V tu chvíli přišel Míša Tal a povídá: „Jan, Tigran Vartanovič (Petrosjan) vám nabídne remizu, vsadím se.“ „Jak to víte, Míšo?“ „Jsem šarlatán, vím všechno,“ zasmál se Tal a odešel hrát svoji partii. Já jsem se vrátil ke svému stolku, ale než jsem usednul, slyším „ničju predlagaju“ (nabízím remízu). Já ji po kratším zaváhání přijal. Hlavou mi ale vrtal ten Tal. Při večeři se ho ptám: „To byl jenom vtípek, Míšo, že?“ „Ne, ne, kdepak.“ A Míša mi vyjasnil pozadí celé věci. Uviděl totiž, jak si Petrosjan nasazuje na ucho naslouchadlo, neboť byl nedoslýchavý. „A když chce se soupeřem mluvit, tak si naslouchadlo vždycky nasadí,“ zasmál se „šarlatán“ Michal Tal. Od té doby jsem už vždycky věděl, kdy nastanou s Tigranem Vartanovičem Petrosjanem mírové rozhovory.