Když jsem zvedl sluchátko a vysvětlil, co bych rád, vychrlila na mne vodopád slov.

A souhlasila.

Hned vymyslela, co kdo bude dělat.

Chtěl jsem totiž, aby se předvedly dvakrát. Jednou tak, podruhé onak. Jednou mladší, podruhé starší.

„Dobrá,“ řekla. „Připravíme pochod a pak něco moderního.“ S tím jsme se rozloučili a já nechal všemu volný průběh.

Zapomněl jsem uvést, že onou dámou byla Mirka Čežíková, která má na starosti mažoretky v Kosmonosích. V tamní Tělovýchovné jednotě Sokol. A jmenují se Pomněnky.

Pak jsme se sešli. Přišel jsem za ní do kosmonoské sokolovny. Zrovna končila jedna hodina a holky se připravovaly na druhou. Než jsem ji odchytil, uplynula věčnost. Jeden capart za druhým, jedna slečna za druhou, jedna maminka za druhou, a dokonce jeden tatínek za druhým tatínkem tuhle dámu neustále bombardovali dotazy.

Napadlo mne, jestli se všichni nezbláznili, protože v tu chvíli pro ně nic jiného než slovo mažoretka neexistovalo.

Krásná posedlost.

Dva dny před vyhlášením nejlepších sportovců Mladoboleslavska jsem jí opět volal, jestli je všechno v pořádku. „Jo, jo. Vystupovat bude ale jen jedna skupina těch starších slečen,“ upravila scénář paní Čežíková. „Nu, což,“ řekl jsem si, „dobrá. Tak zítra na generálce.“

Přišly včas a bylo jich jako much. A pořád štěbetaly. Jedna přes druhou. Musel jsem chvilkami i zvýšit hlas. Jenže, co vám budu povídat, na ně to neplatilo.

Já jim vysvětlil, co po nich chci. Marné, neposlouchaly. Napadlo mne, jestli nedostanu infarkt teď, tak možná nikdy.

No a pak zaduněl pochod. Holky vypochodovaly na plac. Tedy na pódium. Každá jinak, nějak jim to neladilo. Pak začaly kvrdlat s těmi hůlkami. To vám byl pohled! Nebylo chvilky, aby někomu hůlka neuletěla, neupadla.

Pak jsme se nějak dohodli na předělu mezi jednotlivými skladbami.

A ony si zkusily druhou část svého vystoupení, a to na modernější muziku.

Koulel jsem očima, protože mne napadlo, že tohle nerozdýchám.

Jen mi blesklo hlavou, proč dámy, které holkám velí, jsou až přespříliš klidné.

No nic, uvidíme zítra. Snad se všichni dobře vyspíme.

„Tak, holky, zítra,“ rozloučil jsem se s nimi a šel jsem si dát loka rohozeckého piva od našeho partnera, abych se uklidnil.

Nastal den D. Holky přiběhly do sálu včas. Že si ještě všechno zkusíme. Já projevil nadšení, neboť po předchozím dnu jsem chtěl mít jistotu, že včerejšek byl jen sen.

Nebyl.

Holky sice nastoupily, ale objevil se první zádrhel. Jaksi kdosi zapomněl přivézt muziku. Tedy podklady. A mně začalo být jasné, že tohle nemůže dobře dopadnout. „Holky, tak si to prostě zkusíme bez muziky,“ navrhl jsem jim. Pak se ale hudba nějak objevila. Hůlka opět upadla, ale už se nic nedalo zastavit.

Do sálu začali vcházet první návštěvníci.

A já si šel vzít sako, slečny červené minišatičky.

Když zaduněla znělka, sešli jsme se těsně za plentou oddělující zdánlivý poklid od místa činu, od pódia.

A já zíral. Z rozpustilých puberťaček tu byly najednou slečny. Ba co slečny, dámy! Vypiplané, nastrojené, usměvavé.

A já musel na pódium. Začal slavnostní večer a s kolegou moderátorem Lubošem Dvořákem jsme pozvali prvního hosta - Pomněnky.

Když jsme se míjeli, mrknul jsem na dvě z nich, které byly nejblíž.

Zazněl pochod a já strnule sledoval, co se bude dít. V obavách o chvíle nejbližší.

Otevřel jsem jen ústa a polknul.

To nebyla ta hlučící banda ze včerejška. To nebyla ta parta holek, která nikoho neposlouchá.

Jenže už jsem musel znovu na pódium povídat. Pomněnky zůstaly na pódiu a za chvilku začaly druhý díl svého vystoupení.

Já v zákulisí opět zíral. Hlavou mi bleskly moje včerejší a vlastně i dnešní obavy a v duchu mne napadlo, že tohle jsou snad mimozemšťanky.

Ta tam byla včerejší nejistota, včerejší i dnešní toporné pohyby a marné pokusy zachytit letící hůlku, to nebyly zoufalé pohledy za hůlkou, která skončila daleko od ruky, kdesi na zemi.

Když dozněl poslední tón, chtěli jsme Pomněnkám poděkovat. Než jsme se ale k těm slovům díků dostali, museli jsme hodně dlouho vydržet.

Tak veliký byl totiž váš potlesk.

A já, když jsem se za Pomněnkami otočil a sledoval, jak odcházejí do zákulisí, se musel uklonit.

Paní Mirko, Pomněnky, byly jste úžasné, bylo to skvělé.

Díky…