Stejně jako vloni. Jako přede dvěma lety. A taky před šesti. Pořád dokola. Už je to okoukané. Chce to změnu!

Přesně těmito slovy začalo slavnostní vyhlašování ankety Nejlepší sportovci Mladoboleslavska. Zazněly z úst téměř jedenáctileté Báry Dufkové.

A mne tahle slova napadla před dvěma měsíci, kdy bylo nutno vymyslet scénář. Právě Bára mne napadla, protože ji pamatuji jako neposedné usměvavé stvoření, kterému je pódium snad souzené.

Když jsem si vzpomněl, že jsem ji zahlédl ve Strakonickém dudákovi na prknech boleslavské divadelní scény, zvedl jsem sluchátko. Na druhém konci byl tatínek Pepa Dufek. Ten zakroutil hlavou a byl pro. Maminka posléze také.

A právě maminka, vlastně maminky, se staly hnacím motorem moderátorského dění.

Nechat Báru samotnou na podiu jsem nechtěl. A Bára přišla s nápadem, že má kámoše, se kterým už cosi moderovali. A na scéně se objevil čtrnáctiletý Tomáš Horváth.

Pořád mne uháněli, abych dal scénář do kupy, aby se mohlo zkoušet.

Jenže, co vám budu povídat. S moderátorským parťákem Lubošem Dvořákem to bylo předešlé roky vždy stejné, něco jsme napsali, pak vlezli na podium a jelo se.

Tady to bylo jiné.

Pak jsme se všichni setkali. Bára, Tomáš, Luboš a já. My dva věděli, že to vyjde. Že to prostě musí vyjít. Oni dva, junioři, byli nervózní. A maminky stály za zády. Jejda, to bylo rad. Jak mají stát, jak se usmát, co s rukama, co s nohama, kam jít, kam nejít. A hlavně: co na sebe.

Mladí to vydrželi.

Vydrželi toho hodně.

A často toho měli plné zuby.

Den před vyhlášením, při generálce, by se dala nervozita krájet. Pořád někdo chyběl, pořád se něco zapomínalo. A když dvojice zkoušela poslední píseň, kterou se končilo, Happy day, maminky a další si tvrdošíjně stály za svým: Není to ono. A mladí, kteří potřebovali podporu, najednou znejistěli. Jenže my, „ostřílení“ moderátoři, jsme je v tom nenechali.

A pak se přiblížil čas Č. Bylo třeba vyjít na podium.

Bylo narváno.

Bára s Tomášem polomrtví strachy, s vědomím, že cesta zpět už nevede.

Když jsem vstoupil na podium a najednou se vedle nás objevila Bára, bylo jasné. Bylo to přesně tak, jak jsme vše nazkoušeli. Bára pozvala na podium Tomáše a nás, strýčky, taktně vyhodila. Už jsme přežití.

A diváci, vy, jste čekali, co se bude dít.

Mladí se se svoji mladickou naivitou drželi scénáře. Jenže najednou vypadli z rytmu. S Lubošem jsme zbystřili a očekávali vteřiny následující.

Tomáš s Bárou na sebe spiklenecky mrkli a rozehráli partii, o které se ve scénáři nemluvilo. Jen pár slov stačilo a už byli zase reálu.

A vy jste nic nepoznali. Možná jste si snad dokonce mysleli, že to bylo nahrané, nazkoušené.

Ale kdepak. I my jsme se občas popletli. Jenže na podiu musíte jet dál.

A takhle jsme jeli dvě hodiny.

Když jsme v zákulisí čekali na další vystoupení, mladí se stále, ptali, zda je to v pořádku. A my je pořád dokola přesvědčovali, že je to výborné. A ono to bylo. Nebo máte jiný názor?

Když jsme v závěrečné rozlučce představovali Tomáše a Báru a plný sál burácel, řeknu vám, měl jsem slzy na krajíčku.

Z toho vašeho aplausu. I z toho, jak to mladí zvládli.

V tu chvíli jsem si byl zcela jist, že sázka na mládí vyšla.

A když se mi po půlnoci, protože jsem celou noc nemohl usnout, objevily na mejlu dvě zprávy, řekl jsem si: Tak tohle byl vydařený, večer.

Snad jste to alespoň na okamžik napadlo i vás.

P.S.: V těch zprávách stálo: „Strýčkové, díky, bylo to fajn, jsem rád, že jsme u téhle akce mohli být. Tomáš.“

„Ahoj strýčku Jirko, bylo to krásné, povedlo se nám to všem, měla jsem dobrý pocit i z té písničky, všechno bylo takzvaně oukej, jen mi ten mikrofon občas zapískal, možná jsem dělala něco špatně. Všichni jste byli moc milí, díky vám. P.S.: Omlouvám se za chyby, jdu si lehnout, tak dobrou noc. Baruš.“