Je pořád klidný.

A pořád někde lítá.

A mnohdy nevnímá.

Je pořád v jednom kole.

Rádio, moderování, politika.

Pořád nemá čas.

Je šílené s ním vydržet.

Jenže považte, jaké by to bylo, kdyby tam nebyl.

Luboš Dvořák.

Když jsem ho před sedmi lety oslovil, abychom spolu moderovali vyhlášení ankety Nejlepší sportovci Mladoboslevska ve Škoda Auto Muzeu, netušili jsme ani jeden z nás, že nám to vydrží tak dlouho. A že se budeme na každý rok šíleně těšit.

I když…

… i když na pořádnou přípravu vlastně nikdy nemáme čas.

Začalo to před těmi sedmi lety, kdy jsme kamuflovali lidi v sále tím, kdo je kdo. Nějak si nás totiž občas pletete.

To byl začátek.

Pak přišlo na řadu televizní studio. Luboš seděl pár metrů ode mne v pomyslném televizním studiu a předávali jsme si navzájem slovo. Já byl „v reálu“.

Zmátli jsme i tehdejšího hejtmana Petra Bendla, který do sálu přiběhl po zahájení. Pak nám řekl, že jsme blbci. A smál se u toho.

Staříci.

To byl další výplod našich mozků. Když náš třetí kolega, ochotník Petr Matoušek, vylezl z popelnice a my se vrhli do časového převtělování, bylo to pro mnohé nepochopitelné. Prostě jen jsme, já s Matouškem jako staříci, v roce 2055 našli v popelnici holovizor a na něm 50 let starou nahrávku s vyhlášením nejlepších sportovců. A tak jsme se vraceli jakoby nazpět. „Tehdy“ to moderoval, kdo jiný, Luboš Dvořák.

Přišla Generálka. Vyhlášení jsme pojali „jako“ přípravu na další den. Tak dokonale, že jsme zmátli mnohé a ti snad další den přišli. Dokonce i jeden z oceněných nám chtěl po skončení „generálky“ vracet cenu, že si pro ni přijde další den.

Předloni se na pódiu objevila obří u-rampa a my se vrhli do role skjeťáků. Tedy nejprve jsem skejťák byl já a Luboš zase seriózní pán. Postupem děje jsme se v rolích měnili.

No a vloni? Hospoda U sporťáka Pepy. Trošku jsme to natáhli, na pódiu jsme měli pivko (nealko) a také výborné párečky. Ta kořalka, kterou jsme si připili, byla opravdová. A vy v sále jste ty tři hodiny proklínali nás dva, že nám to tak dlouho trvá.

I proto jsme se letos snažili, aby bylo vše rychlejší. Bylo. Podtitul večera zněl Mládí vpřed. Na pódium jsme přizvali jedenáctiletou Báru Dufkovou a čtrnáctiletého Tomáše Horvátha. Bylo to milé, bylo to fajn.

Jen jsme se s Lubošem opět nedokázali mockrát před akcí sejít.

Tak jako nikdy předtím.

Prostě jen tu a tam telefon, tu a tam mejl a toť vše. Nějaké zkoušky? Kdeže.

Luboš, známý ochotník a postava z mnoha televizních reklam, byl v klidu. Scénáře se tradičně při slavnostním večeru občas nedržel, tu a tam rozhodil každého. A tak jsme si to vraceli.

Tak to bylo, je a asi bude.

S tím se musím smířit.

Mnozí se mne ptají, kdy vzniká scénář Sportovce. Já vždy odpovídám, že jsou na tom dlouhé měsíce práce. Pak se usměju a řeknu: Jedna noc, kdy nespím. Pak se to nějak dopiluje a vše doladí čas.

U mne to chodí tak, že usínám a chtě nechtě si přehrávám některé pasáže. A právě ve chvíli, kdy nemohu usnout, což je vlastně pořád, mne napadají ty nejšílenější věci. Luboš mi pak polovinu z nich oseká.

No a ostatní už znáte…