Záměrně jsem ponechal hodnocení maratónu na cyklistických trenažérech Spinning jede punk live až na takřka dva týdny po akci. Více než čtyři hodiny šlapání do pedálů v tělocvičně Základní školy Pastelka v severním sídlišti v Mladé Boleslavi jsou nenávratně pryč. Vše vyšumělo, emoce odezněly. A Jana Hladíková, hlavní organizátorka maratónu, kdy téměř dvěma stovkám lidí šlapajícím na trenažérech hrála do pohybu punková muzika, mohla v klidu zhodnotit, jaké to bylo. I po těch dnech bylo na štíhlé dámě, bývalé profesionální cyklistce, znát, jak ji celý maratón dal zabrat. Kolik ji sebral sil. Ale také bylo cítit nadšení, které z ní sálá nonstop.

Spinningový maratón skončil. Za rok se do toho vrhnete znovu?
Jasně.

Bylo to ale hodně náročné, máte to zapotřebí?
Pozitivní odezvy z okolí jsou tak strašně dobíjející, že neváhám s kladnou odpovědí ani na vteřinu. A to i přesto, že jsem si samozřejmě prožila při organizaci krušné chvilky. Přiznávám, že jsem si doslova hrábla na dno. Jenže to strašně rychle přešlo. To negativní je dávno pryč, přežívají pozitivní ohlasy, zážitky a dojmy. A to nadšení lidí.

Pozorujete rozdíl mezi loňským a letošním ročníkem?
Strašně velký. První ročník, to jsem neměla vlastně nic na starosti. Z organizačního hlediska to bylo jednoduché. Měli jsme „jen“ 70 kol, celá akce se uskutečnila v našem areálu, nemusela jsem řešit místo, termín, který bude vyhovovat všem kapelám, nemusela jsem řešit tři playlisty a tisíc dalších věcí. Ty se objevily až letos.

Takže příští rok raději zvolíte jednoduší variantu třeba s jednou kapelou?
To by byl krok zpátky. A to já nedělám.

Tedy opačný extrém – bude pět kapel a místo čtyřech hodin muziky třeba pět?
Samozřejmě, že budeme chtít vše vylepšit. Třeba čtyři kapely, nebo nějaká TOP kapela? Ale z hlediska organizačního je to samozřejmě s více kapelami daleko těžší. Ta koordinace je opravdu složitá. Největším problémem je čas. Když ráno začínáme svážet z celé republiky trenažéry – letos jich bylo přes sto dvacet – tak se to dá stihnout do nějaké konkrétní doby.

Proč je nesvezete den předem?
Protože se na nich v jednotlivých centrech po republice jede do pozdního večera. No a když je svezeme, zkontrolujeme, seřadíme, očíslujeme, tak je akorát čas zahájit maratón. A samozřejmě na druhé straně je v deset večer noční klid. Je to opravdu téměř na minuty. A když se objeví při svozu nějaký zádrhel, a objeví se na sto procent vždy nějaký problém, tak není moc času případný zádrhel řešit. Letos se nám“povedlo“, že místo 25 kol nám v Brně naložili do kamionu kol jen 10. Omylem. A já měla info z Brna, že je vše v pořádku naloženo.

Dovoz menšího počtu kol a následné zajištění náhradních byla nejkrušnější chvilka?
To určitě. V tu chvíli jsem si řekla: Mám tohle zapotřebí? Jenže se muselo vše rychle vyřešit, obsazená byla všechna kola. A ještě jeden zádrhel se objevil – hodinu před zahájením nám vyhořela pípa. Takže dvě nejdůležitější věci, kola a pípa, zahaprovaly. Vše se vyřešilo, ale byly to nervy.

To jsou vše vesměs záporné věci. Co bylo nejhezčí?
Nejkrásnější byly nadšené tváře jezdců, diváků i hudebníků. Bylo úžasné sledovat, jak se všichni baví. A ke všemu že se jim líbí to, co se líbí mně. Že jsme všichni na jedné vlně. Krásné bylo sledovat z pódia, jak zvedají všichni ruce, zpívají, tleskají. Fakt úžasný pocit.

Sama jste šlapala do pedálů celé čtyři hodiny, z toho dvě na pódiu. Bylo to plánované, nebo naopak rozhodnutí okamžiku?
Nebylo to plánované, ale když jsem viděla, že je mezi dvěma zpěváky kapely Totální nasazení prostor vyloženě pro mě, tak jsem neodolala a kluci z kapely souhlasili. Proto jsem se objevila na tom pódiu.

Jaký to byl pohled? Ve spinning centru máte jako lektorka před sebou maximálně pětadvacet cyklistů. Tady jich byla víc než stovka?
Byl to nádherný pohled. Strašně mne ten pocit hřál u srdce. Přišlo mi to jako sen, který se opravdu plní. Jak jsem na tom kole na pódiu seděla a šlapala do rytmu, tak jsem sledovala jednoho jezdce po druhém. A já si opravdu v tu chvíli promítala u každého obličeje, kdy jsem koho potkala, jak se za ty měsíce, co spolu jezdíme, vylepšoval. Napadaly mne fórky, kterými se popichujeme. To se jen těžko popisuje. Prostě jsem si užívala pocit, jak si to všichni užívají.

Vy jste jela přímo před bubeníky prvních dvou kapel. Co vám řekli?
Bohužel, prý neviděli za celý koncert nic jiného, než můj zadek.

Ale nestěžovali si?
Prý takový pohled od bicích ještě nezažili.

Proč jste na podium nebyla při závěrečné kapele DeBill Heads?
Protože jich je moc a já bych jim tam už překážela. Jela jsem v lektorské části.

Maratón skončil, akce dojížděla v centru s přáteli, pak přišel ranní úklid tělocvičny. Úklid skončil odpoledne a vy jste vpodvečer sedla na kolo a odjela spinningovou hodinu jako lektorka. Jaké to bylo?
To je zajímavé, většina těch, co tu hodinu jeli, měla za sebou celý maratón. A kupodivu se nám jelo krásně. Ze všech byla cítit ta euforie z právě skončené akce.

A pak to nastalo.
Hmmm.

Před nedávnem jsem se vás v rozhovoru ptal, zda jste při závodění překročila hranice svých sil. Přiznala jste, že tak maximálně jednou. Jaké to bylo nyní?
No, tak tady to bylo za těmi hranicemi. Stoprocentně. Nebyla to ale únava jen fyzická z kola. Byl to mix fyzické a psychické únavy. Pořád jsem něco řešila, chtěla jsem dát rychle fotky na web, napsat závěrečné hodnocení na naše stránky, poslat zhodnocení reklamním partnerům, bez kterých by se tato akce uskutečnit nedala a udělat dalších milion věcí. Ve chvíli, kdy jsem vše dodělala, doslova jsem lehla. Byla jsem úplně grogy.

Co vás vzpružilo?
Když jsem dopsala poslední článek na web, blikla mi na počítači přijatá pošta od kluků z kapely De Bill Heads, kteří mi děkovali, že to byla skvělá akce. Jejich hodnocení bylo takové, že mi vytryskly slzy. Nabrala jsem poslední síly, udělala pár kroků a padla do postele. Byla jsem totálně vyřízená. Ale stálo to za to…

Reportáž ze spinningového maratónu Spinning jede punk lice ČTĚTE ZDE

Rozhovor s Janou Hladíkovou o její cyklistické cestě ČTĚTE ZDE