Půlrok jako z bavlnky. Doslova. Když brněnský florbalista Adam Hemerka přestupoval v únoru do Mladé Boleslavi, vůbec netušil, co jej v následujících šesti měsících vlastně čeká. Měl před sebou extraligové play-off, maturitní zkoušku a rovněž blížící se juniorské mistrovství světa.

Slíbil sám sobě, že to zvládne. A on to splnil. Do posledního detailu. Stal se šampionem České republiky, probojoval se na dvě vysoké školy a před týdnem zvedl nad hlavu pohár pro mistra světa. „Tohle všechno budu jednou vyprávět svým dětem,“ prozradil devatenáctiletý talent.

V červnu jste zvedal nad hlavu pohár pro mistra extraligy, nyní nosíte nálepku mistra světa. To se hezky poslouchá, viďte?
Je to něco neuvěřitelného. Už jen můj přesun z Brna do Mladé Boleslavi jsem bral jako velký úspěch. Přestoupil jsem až závěr sezony, ihned naskočil do play-off, zahrál jsem si vůbec první superfinále a hned z toho byl extraligový titul. Říkal jsem si, že kdyby vyšlo i mistrovství v Brně, byla by to krásná tečka za juniorským florbalem. A ono se to povedlo. K tomu jsem ještě přidal úspěšně splněnou maturitu a dostal se na dvě vysoké školy, takže tenhle rok považuji za jeden z nejlepších v mém florbalovém, ale i osobním životě. A jak říkáte, nálepku mistra světa ze sebe už nikdy nestrhnu, je to na celý život!

Který z těchto dvou výjimečných úspěchů však přeci jen postavíte na úplný hřeb vaší vitríny?
Určitě to bude zlato z domácího šampionátu v Brně. Mělo to pro mě speciální hodnotu, protože jsem mohl dokázat něco velkého ve městě, kde jsou vyrůstal a které miluju. Navíc před zraky celé mé rodiny a kamarádů, kteří mě podporují na každé akci. Mistrovství světa v juniorské kategorii je pro většinu z nás pouze jednou za život, takže jsme z toho chtěli vytěžit maximum.

A povedlo se?
Víte, ono nešlo jen o ten konečný výsledek a zlatou medaili, ale i o zážitky, které jsme si jak na hřišti i mimo něj společně vytvořili. Jak říkám, mimořádný a velmi silný zážitek, na který budu vzpomínat nadosmrti a jednou to všechno povyprávím svým dětem (úsměv).

Jak budete na tento památný turnaj vzpomínat s odstupem času?
Musím říct, že i teď těsně po turnaji si to nějak speciálně neuvědomuji, že jsme dokázali přepsat historii a vyhráli domácí mistrovství světa. Je to opravdu výjimečný počin. S odstupem času to však třeba přijde. Ale určitě vím, že už mi to nikdo nevezme. Na mistrovství, ale i na celý dvouletý cyklus, který jsme s klukama absolvovali, budu vzpomínat vždycky rád.

Pro český florbal jste tím poprvé v historii obhájili zlaté medaile. Blýská se tu konečně na lepší časy?
Těžko říct, poslední dva cykly, co se týče juniorského florbalu, byly opravdu silné a ukázaly, že se můžou rovnat se špičkou a udělat velký úspěch. Problém však nastává v dospělosti, kdy Finové a Švédové mají opravdu kvalitní soutěže, které se s českou ligou bohužel nedají kvalitativně srovnávat. Spousta našich hráčů ovšem míří právě do Skandinávie a rovněž česká extraliga se stále zlepšuje. Do budoucna si tak myslím, že časem budeme konkurence schopni nejen na poli mládežnického florbalu.

Na intenzitě jistě přidalo pro vás doslova domácí prostředí v Brně. Mohlo hrát klíčovou roli?
Určitě to pro nás hrálo klíčovou roli. My jsme tam byli doma a protivníci byli jen návštěvníci. Určovali jsme pravidla hry a oni se museli přizpůsobit. Divácká kulisa byla parádní, přišli nás podpořit a hnali dopředu. Byli našim šestým hráčem a hnacím motorem. Domácí prostředí jsme využili na maximum, ale hlavně jsme si to chtěli všichni užít, protože se nestává často, abyste hráli před plnou halou, kde vám fandí kromě vaší rodiny a kamarádů rovněž tisíce lidí.

V jakém duchu se nesly oslavy juniorských mistrů světa?
Nesly se ve velkém stylu. První oslavy probíhaly samozřejmě na hřišti po boku fanoušků, poté následovala radost v kabině za zvuku vítězných písní a takové té klasiky, co všichni sportovci znají. Tříchodové menu ve vyhlášeném podniku, hodně pití, párty na hotelu do pozdních ranních hodin. Abych to shrnul, oslavy opravdu stály za to (smích).

Myslíte si, že vám tento raketový půlrok pomohl k oslovení lukrativních zájemců z ciziny?
Zatím žádná nabídka ze zahraničí nepřišla, nebo o ni aspoň nevím. Samozřejmě možné to je, ale nyní se budu soustředit na domácí soutěž. V únoru nás s Mladou Boleslaví čeká Pohár mistrů ve Švýcarsku, kde se utkáme s vítězi finské, švédské a švýcarské ligy. Mým dalším cílem je navíc pozvánka do mužské reprezentace, takže spousta práce je stále přede mnou.

Naopak ligový titul byl pro Mladou Boleslav spíše takovou malou povinností, že?
Neřekl bych úplně povinností. Když se podíváme do historie klubu, tak letošní titul byl pro Mladou Boleslav i přes obrovskou sílu kádru teprve druhým. Cíl před sezonou byl jasně daný, nemluvilo se o ničem jiném, ale takové Vítkovice měly třeba velice silný a kvalitní tým, jenž nás ve finále nás hodně potrápil. Celá naše parta si však za tím šla, a nakonec se to povedlo.

Do února jste navíc působil ještě v dresu domovského Brna. Proč ten rychlý přesun do města automobilů?
Bylo to hlavně kvůli právě zmiňovanému mistrovství světa. Prošel jsem si nějakým zraněním a neměl jsem herní vytížení. Navíc se pozastavila soutěž kvůli pandemické situaci, a tak hrozilo, že po znovu spuštění se nebudou hrát boje o záchranu, do kterých Hattrick Brno spadal. Rozhodnutí tak muselo být rychlé, potřeboval jsem hrát kvalitní a těžké zápasy, aby mě na mistrovství světa nic nepřekvapilo. A to bylo mým přestupem naplněno.

Když se člověk zamyslí, nemrzí ho alespoň trochu to brzké ukončení fotbalové kariéry?
Dřív jsem nad tím přemýšlel více, ale nyní se na to dívám jinak. V mé kariéře mě provází hodně zranění, na svůj věk si myslím, že jich mám za sebou opravdu hodně. Takže je ve hvězdách, jestli by mě právě zranění ve fotbale nezastavilo. Navíc jsem díky florbalu získal nespočet kamarádů, mám možnost se věnovat studiu a také jsem mistr světa, který fotbalista to může říct (smích)? Samozřejmě na časy, kdy jsem hrával fotbal, vzpomínám v dobrém, dalo mi to hodně do života, ale i něco do sportu, kterému se teď věnuji naplno.

V brněnské Zbrojovce jste tehdy začínal například po boku Adama Hložka, který dnes patří mezi největší talenty českého fotbalu. Jste spolu stále v kontaktu?
Je to pravda, náš ročník narození 2002 byl považován za nejlepší v republice. Vyhrávali jsme každý turnaj, poráželi pravidelně Spartu i Slávii. Zahráli si rovněž proti evropským gigantům jako je třeba Borussia Dortmund, Fulham nebo AC Milán. Spoustu mých spoluhráčů poté odjelo hrát fotbal do zahraničí. S Adamem už v kontaktu nejsem, ale s některými jinými si občas napíšeme.

Dostalo se vám po zisku zlaté medaile nějakých zajímavých gratulací?
Musím říct, že gratulací bylo hodně, až jsem to sám nečekal. Musím však zmínit jednu, která mi udělala opravdu radost. Do jedné z mých oblíbených restaurací, kam s kamarády chodíme, mi majitel podniku udělal speciální rezervaci s mistrovskou fotkou a domácím burgerem pro čerstvého šampiona. Takového přátelského gesta si opravdu vážím.