Dlouhé roky vedl boleslavské florbalisty s kapitánskou páskou a stal se klubovou legendou. Během patnácti sezon v extralize s týmem vybojoval celkem devět cenných kovů včetně loňského titulu. Na jaře Petr Novotný ukončil úspěšnou kariéru hráče a po konci Jana Pazdery se stal trenérem A týmu. „Rozhodoval jsem se dlouho, ale nakonec jsem to risknul,“ říká o nástupu do nové role kouč Technologů.

Co se vám vybaví, když se řekne boleslavský florbal?

Vybaví se mi celý ten vývoj florbalu tady v Boleslavi. Od prvních let, kdy jsme začínali s kamarády jednou týdně v tělocvičně, až do dnešní doby, kdy se to stalo špičkovým sportem. Hráči musí trénovat každý den, jsou na ně veliké nároky a ta hra vypadá úplně jinak.

Jak se rodil váš posun z role hráče do role trenéra?

Rodilo se to dlouhodobě. Posledních pár let už jsem věděl, že moje zdraví není úplně ideální. Věděl jsem, že si tuhle roli určitě budu chtít vyzkoušet. Asi jsem nemyslel, že to přijde takhle rychle, a že to bude hned u mužského kolektivu. Tak nějak jsem ale počítal s tím, že si to budu chtít zkusit. To, že se ta situace vyvinula takhle, že když jsem zrovna ukončil kariéru, tak náš trenér ohlásil konec, ten vývoj strašně urychlilo.

Existovaly pro vás varianty mimo Boleslav nebo úplně mimo florbal?

Ne, to určitě ne. S tímhle klubem jsem celoživotně a poměrně hodně do hloubky spjatý, a to nejen teď v roli trenéra, ale i v obchodních záležitostech. Jediné, o čem jsem přemýšlel, bylo, jestli si ještě třeba neprodloužím kariéru.

Máte kompetence směrem ke stavbě kádru tak, jako to měl váš předchůdce Jan Pazdera?

Obecně je moje role oproti Honzovi trochu jiná v tom, že já už tady druhý nebo třetí rok mám na starosti různé partnerské záležitosti. Honza byl zaměřený spíše na organizační chod klubu. Týkalo se to třeba náborů, obecně té sportovní stránky. Do jisté míry jsem něco přebral já, něco přebral Jakub Gruber. Role vůči mužskému týmu je u mě stejná jako u Honzy. Stejně jako on i já komunikuji příchody a odchody s (generálním manažerem) Tomášem Pacákem.

Letní posily už přišly na vaše přání, nebo je to ještě práce Jana Pazdery?

Celkově ty příchody hodně řeší Tomáš Pacák. Není to tak, že by si trenér ukázal na hráče, a ten potom přišel. Je pravda, že s Patrikem Suchánkem byla ta komunikace dlouholetá. I vzhledem k tomu, že tady máme Milana Tomašíka a byl tady Jan Jelínek, což jsou Patrikovi kamarádi, jsme pracovali na tom, aby Patrik při návratu do Čech šel k nám. Není to otázka posledního půlroku. U Dana Šebka byla ta situace jiná, to už jsem s Tomášem řešil já.

Změnila se nějak vaše komunikace směrem k bývalým spoluhráčům, když je teď vedete?

Snažím se udržovat dobré vztahy s hráči. Potřebuji od nich, aby dobře fungovali v tréninku i zápase. Nemyslím si, že je potřeba ten vztah měnit. Asi budou v sezoně i těžší momenty, ale bude na mně, abych to zvládl.

Který z trenérů, pod nimiž jste hrál, vás nejvíc ovlivnil nebo inspiroval?

Tohle se asi těžko hodnotí. Jak na klubové, tak na reprezentační úrovni jsem poznal poměrně dost trenérů. Z každého jsem si asi něco vzal. Nevím, od koho nejvíc… Samozřejmě ty nejčerstvější stopy jsou teď po Honzovi Pazderovi, který tady byl poslední čtyři sezony a pracoval víceméně se stejnými hráči jako já.

Jak byste teď jako trenér přistupoval ke svému mladšímu já, kdybyste trénoval sám sebe?

Tohle je asi ta nejsmutnější věc. (smích) I když je ten sport pořád stejný, tak jako trenér mám teď jiný pohled. Zpětně u sebe vidím spoustu nedostatků, věcí, které jsem mohl dělat líp. I když jsem si v těch hráčských letech říkal, že tomu obětuju dost, že se pro sport snažím udělat maximum, tak teď vidím, že to tak úplně nebylo. Vidím u sebe strašně moc rezerv, což se taky teď snažím předat těm lidem, co jsou v mojí situaci. Je jim třeba dvacet, pětadvacet, mají tedy ještě celou mužskou kariéru před sebou. Říkám jim, aby nebyli spokojení s málem, aby toho potom ve čtyřiceti nelitovali.

Co říkáte na letní přípravu a na výsledky přípravných zápasů?

Letní příprava proběhla poměrně dobře, i když bych si ji představoval ještě lepší. Na jednu stranu jsou na hráče obrovské nároky, na druhou stranu nesmíme zapomínat, že mají rodiny a civilní zaměstnání. Všichni tedy potřebují dovolenou, takže ten prostor v létě jim dát musíme. Tím se příprava trošku tříští, kádr je málo pohromadě. Jinak jsem s přípravou spokojený, až na pár zranění, která mě mrzí. Zasáhla zrovna hráče, kteří měli formu. Odehráli jsme Bohemia Trophy s výbornými mančafty, kde jsme podali dobré výkony. Ve Švédsku byly ty zápasy dost jiné. Týmy byly taky špičkové, ale už jsme nehráli v domácím prostředí. I ty týmy pro nás byly hůř čitelné. Nestihli jsme se úplně přizpůsobit tomu tempu od začátku, skoro ve všech zápasech jsme tam dotahovali, což nám, stejně jako jiným týmům, nevyhovuje. Skoro vůbec jsme v těch zápasech nevedli, nedostali jsme se do té herní pohody. Odvezli jsme si dvě dobré remízy, ale hodnotil jsem to tak, že herně to mohlo být lepší.

V přípravě dostávali šanci i hráči z mládeže, snažíte se jít touto cestou?

Nejde to jinak. Když tu mládež děláme, máme tady kompletní strukturu, investujeme do toho dost prostředků, tak by byla škoda ty kluky nevyužít. Některé jejich výkony vypadaly nadějně, ale realita je taková, že ještě prostě nemohou dosahovat výkonů dospělých hráčů. S mužskou kategorií nemají zkušenosti, je to oproti juniorskému florbalu hodně rozdílné. Máme pro ně naplánovaný víceletý plán, aby se zintenzivnila jejich práce, aby měli šanci při svém přechodu do mužů zůstat tady a nemuseli odcházet někam na hostování nebo třeba přímo končit s florbalem. Kluci to ale musí pochopit celkem brzy, protože teď potřebují během dvou tří let udělat velký pokrok, jinak to budou mít mezi muži hrozně těžké. Snažíme se s nimi pracovat individuálně. Doufáme, že to přinese výsledky a budeme je moci zapojit do našeho A týmu.

Kariéru jste spojil s Boleslaví, nemrzí vás, že jste neprorazil do zahraničí?

Asi ani ne… Určitě by mi do života pomohlo, kdyby se to na rok nebo dva stalo. Můj pohled na florbal je hrozně určený tímto prostředím. Každý vhled do jiné země a mentality je pro další práci hrozně prospěšný. Osobně mě to nemrzí, ale mohlo mě to obohatit. Ničeho nelituju, ale doporučil bych každému, aby to zkusil, aby měl tu zkušenost.