Milý dení(č)ku... aneb Cesta na start a pak i k cíli (4)

V sobotu jsem si řekl, že 
na tom běžícím pásu ve fitku 
v čestlickém aquaparku si dám 90 minut běhu. Napsal mi totiž jeden čtenář, že nemám běhat rychle, ale dlouho. Hodina a půl je docela dlouhá. Pravda, na půlmaraton tak akorát, ale na maraton tomu ještě hodně schází.

Tak jsem vyběhl. Po dvaceti minutách ze mne klasicky tekl pot. Po 40 minutách jsem se přestal potit a naopak se začal vysoušet. Hodinku a půl jsem uběhl. To jsem byl ještě fit.

Jenže přišla neděle. Ráno jsem vstával pozdě, dal si dva tousty a pak celý den nic, jen dvě kafe a nějaké rodinné oslavy. Vpodvečer jsem si dal rizoto a šel jsem běhat. Po pěti minutách jsem zjistil, že to neběží, že se ploužím, že mne to nebaví. Přemlouval jsem se, že mi to běží a že mě to baví. Stokrát jsem chtěl zastavit, ale udělal jsem to až po půl hodině. Na tom pásu jsem ještě pět minut šel – a pak se naštval; dal jsem si největší náklon pásu, to je asi jako když jdete na Ještěd, a zvýšil jsem rychlost pásu. A tak, v předklonu, jsem kmital do konce celé hodiny. Pot ze mne stříkal tak, jako nikdy. Ale blbě mi bylo. Asi z toho jídla nejídla.

Pondělí jsem vzdal. A večer mne začalo bolet levé koleno. Prostě, můj dení(č)ku, jestli jsi někdy měl napuchlé oteklé koleno, aspoň trochu, víš, o čem mluvím. Prostě pořád cítíš tlak. A tak mne to nějak rozhodilo, že jsem v noci prospal asi pět minut. Ale v úterý ráno jsem šel běhat. Hodinu. Běžel jsem tak jako že jo. Pořád jsem myslel na to koleno. A ono přestalo bolet. Běžel jsem ale jen pomalu – a na dvacet minut jsem si zase dal ten potící se výstup na Ještěd. Žádný běh, ale setsakramentská chůze. Osprchoval jsem se a bylo mi fajn. Když jsem se v šatně zvedl, podlomilo se mi koleno. 
A ucítil jsem, že mne pořád bolí. Tak mne to namíchlo.

Ve středu jsem nechtěl jít běhat. Ty můj dení(č)ku, takhle otrávený jsem dlouho nebyl. Nakonec jsem se do toho fitka dostal. S hodinovým zpožděním a bez nálady. Nechápu. Koleno bolelo. Řekl jsem si: buď, anebo. Nepoběžím, ale půjdu – a šel jsem. Dvacet minut. Pouhých dvacet minut. Když jsem došel, ten elektronický přístroj mi ukázal, že na tom páse jsem ušel jen tři kilometry. To je teda pecka, napadlo mne. Tak jsem sedl na cyklistický trenažér a ještě dvacet minut šlapal. Ukázalo mi to, že jsem ujel další tři kilometry. Hrůza a děs! Jenže ve sprše mne noha přestala bolet.

Měl jsem dobrý pocit, celý den. Přišel večer a já si uvědomil, že mna ta noha zase bolí.

Teď je čtvrtek ráno, já ti, milý dení(č)ku, píšu a koleno mne bolí. Večer jsem si ho namazal nějakou pálivou mastí 
a spal jsem celou noc. Ani se koleno neozvalo. Teď zase jo.

Odhaduji, že dnes a v pátek se na to vykašlu. Možná asi i v sobotu.

Takže mám takové dilema, ty můj dení(č)ku, co jsem udělal špatně. Napadá mne, že jsem se možná přece jen mohl vydat za nějakým běžeckým odborníkem. Možná se budu muset více rozcvičovat před běháním. A taky protahovat po běhání. Ono toho asi na vylepšení bude více. Tak uvidíme za týden. Musím si lehnout na koberec a chvíli se protahovat. Jen abych při tom neusnul. A taky na to koleno napatlám zase tu pálivou mast. Třeba to pomůže…

Vaše reakce na Deníček

Ahoj, Jiří,
už jsme si psali vloni, když ses chystal na ten triatlon Dřevěný muž. Jsi nám, vlažnějším kusům (počítám se mezi ně), příkladem… Asi tu knihu znáš, ale kdyby ne, přečti si, Jak uběhnout maraton za 100 dní od Miloše Škorpila. Na stránkách www.behej.com bylo svého času pár hlášek od lidí, kteří podle toho natrénovali a uběhli. Ale ty stejně jen tak fabuluješ, aby byl článek zajímavý. Ale je to sympatické číst v novinách i něco méně vážného nebo se vážně tvářícího. Budu tvůj postup bedlivě sledovat, budu se snažit, aby to nebylo jen z gauče, ale mně to moje ploužení teď vážně nějak nejde, zato kilíčka naskakujou…

Tak hodně síly a pevnou vůli přeje Naďa Čížková

Jiří Macek: Milá Naďo, díky za dopis. Já ale fakt nefabuluju, i když mi 
to nevěříš. Tu knihu nemohu sehnat, zkusím to; snad to stihnu do závodu.

Zdravím vás, Jiří,
moc jsem se pobavila. Takhle nějak 
to s tím běháním mám také, jen nemám dost odvahy se někam přihlásit, protože se považuju za prvotřídního lempla. Tak vám držím palce!
Pěkné odpoledne!

Linda Hodíková, Praha

Jiří Macek: Milá Lindo, kdybyste věděla, jaký já jsem lempl, tak hned 
vyběhnete také. Krásný den!

Milý Jirko,
vypadá to a já si myslím, že zřejmě nikdo nezastaví to tvoje šílenství…

Míla Jínová, Nymburk

Jiří Macek: Milá Mílo, jsem přesvědčen, že všechny překážky přeskočím, přelezu nebo klidně i podlezu. Ale
věř, že vyrazím…

Zdravím,
připomenu se, jezdím na lyžích v létě Mělnickou Jizerskou padesátku, a tam jste mne jednou krásně do novin vyfotil. S Deníkem mám velice přátelský vztah. No a dnes jsem si se zájmem přečetl takový neobvyklý článek o vašem úmyslu si zaběhnout maraton. Několik maratonů, i půlmaratonů, i triatlonů jsem absolvoval. Jako čistý pouliční trouba, tedy naprosto netrénovaný ve smyslu, jak sportujete vy.

Tedy: půlmaraton nemůžete srovnávat s maratonem. Já mám půlmaraton za 1:40, v naprosté pohodě. Maraton jsem nedal pod 4 hodiny. Vždy jako mrzák, který má vycházku 
z Jedličkárny. Uvádíte, kolik moc jste dal triatlonů. Jako novinář musíte mít morálku, vůli.
V každém případě musíte mít stále kvalitní, značkové odpružené boty. Nikdy nesmíte mít pocit, že by vás tlačily na palce. Noha se při běhu asi 
o to číslo zvětší. Asi vám stejně slezou nehty. Jsou běžci, kteří jsou hákliví na oděr bradavek. Tu si chlap uvědomí, že to, co ho tak vzrušuje u žen, má také. Lze přelepit obyčejným flastrem. Jako naschvál to výborně drží a při sundavání bolestně tahá za chlupy.
Cokoliv bude použito při maratonu, musí být několikrát předem při závodě odzkoušeno a řádně vypráno. Je dobré mít na trati někoho z rodiny 
s náhradníma slipama, trikem a ponožkama. Nutno držet předzávodní stravovací režim, jít se vykadit – během závodu jsou minuty ztráty, ošklivé opruzeniny. Zlý je tekoucí pot do očí. Mít čelenky, zahazovat je, klidně 
z hadrů. S přítelem, třeba s pitím, musíte mít domluveno přesné místo předání. On vás v tom davu běžců nenajde! A vzít si, při vaší výkonnosti, můžete bez trestu cokoliv kdekoliv.
Pokud vás teď bolí koleno, během závodu vás začnou šíleně bolet úplně jiné věci a na koleno zapomenete. Ono se ozve za dva dny a nebudete moci chodit vůbec. Při Pražském PIM maratonu poběžíte stále v kolektivu. Stále dávat pozor, aby vám někdo nevybočil těsně před vás. Příjemné je najít si pěknou dámu, běžkyni, svého tempa – a běžet a kochat se za ní. Ale nezvrtnout si kotník na výhybce kolejnic MHD.

Obecně se ví, že chleba se láme po 
30 km. Ale vy zde budete v pohodě 
a začnete myslet na vynikající novinový čas. Jenže právě na 35. km to přijde. Krize, kdy kilometr běžíte za 
8 minut. Já dobíhal Pařížskou ulicí na Staromák, bylo nás pět, někteří lidé plakali, když zjistili, že nejsme ožralí, ale že nás takto zřídil maraton. Chtěli jsme finišovat, musel to být hrozný pohled. Nikdo neocení, že jste maratonský (osobní) vítěz. Možná děti. Vnoučata dnes mají jiné priority.

Takže mám program, budu sledovat Macka. Ten půlmaraton klidně dejte, s citem, abyste se nezranil.

Jiří Bartoš, Neratovice

Jiří Macek: Milý Jiří, moc děkuji 
za rady. Jen ty slezlé nehty mne trochu děsí. A manželku taky…

Zdravím,
zaujal mne váš článek o maratonu. Já jsem absolutní běžecký amatér, bude mi 42let, hrál jsem odmala fotbal a teď chci běhat dálky. Od prosince běhám a zkouším ten půlmaraton a jsem přihlášen do Prahy na půlmaraton, tak se třeba potkáme. Můj životní cíl je ale maraton – a zatím je to nepředstavitelné. Takto je to dřina i těch 21 kilometrů. Myslíte, že to dokážu? Jak mám trénovat? Musím taky do práce. Já vím, těžké otázky. Budu rád, když napíšete.

Josef Havránek od Čáslavi

Jiří Macek: Pane Havránku, mým cílem je taky maraton – a taky si to nedokážu představit. Dokážete 
to, věřte tomu. Jak máte trénovat? To vážně nevím. Jo, a teď jsem 
si vzpomněl, musím do práce. Tak fajn den – a večer rychle běhat!

Milý Jiří,
musím se přiznat, že mi při včerejším výběhu šla hlavou jediná myšlenka: maraton je dlouhý, to vážně pořád poběžím? Vůbec si to zatím neumím představit, ale souhlasím s vámi: všechno je jen v hlavě, takže to taky dám! Pokud po Pražském PIM maratónu nezanevřeme na běhání, můžeme se potkat v polovině srpna na startu Žebrácké pětadvacítky; je to moc příjemný silniční běh (do kopce – rovinka – z kopce)… Běhu zdar!!!

Markéta Jansová

Jiří Macek: Je to dlouhé. A bude 
to dlouhé…

…raději denně trénuj skoky do rakve. Je to prospěšnější a budeš to umět. Co nejdříve to budeš potřebovat.

Zuzka

Jiří Macek: Milá Zuzko, děkuji za radu a přeji krásný den. Snažím se, ale pořád nechápou, proč bych měl trénovat skok do rakve. Tam se neskáče.