Tři, dvacet, tisíc. Tak lze charakterizovat současný život Michala Salače.

Trénuje třífázově. Je mu dvacet. Závodí v kubatuře do 1000 kubických centimetrů.

Michal Salač závodí na silničních motocyklech. Jezdí seriál mistrovství světa ve třídě Superstock 1000 – sériově vyráběných motocyklech
s omezenou možností úprav.

Michal Salač bydlí ve Všejanech na Mladoboleslavsku.

A často jezdí trénovat bojové sporty do centra sportů v Debři nad Jizerou u Mladé Boleslavi. Jaké je spadnout ve dvousetkilometrové rychlosti? Kdy poprvé usedl na motorku? Proč trénuje bojová umění? A co jeho osmiletý bratr? I o tom jsme si povídali. Rozhovor se uskutečnil v Černé vdově, tělocvičně, kde má své zázemí Universal Fighters Team Mladá Boleslav. Oddíl, kde denně trénují zápasníci v mnoha bojových odvětvích. Trénuje tam i Michal Salač.

Michale, co vy tady v Debři? Je mi jasné, že potřebujete fyzičku, ale tu můžete nabrat i jinde. A vy tady zatím bušíte a kopete do pytlů s pískem, jako byste se připravoval na zápasy v kick-boxu či jiu-jitsu.
Silniční motorky jsou náročné. Příprava je nutná. Je to od běhání, přes plavání až třeba k těm bojovým sportům.

Ale proč trénujete kopy a údery?
Pomáhá to dynamice. A taky to člověku dodává vnitřní klid. Když víte, jak zvládnout krizové situace, které vás mohou v životě potkat, tak je to podvědomě všechno klidnější. Samotný závod je neskutečný stres, klid, koncentrace – to je hodně důležité.

Vy jste se letos zapojil do seriálu závodů světového mistrovství Superstock 1000. Máte za sebou první tři závody.
Ano, Portgalsko-Portimao, Španělsko-Valencia a Holandsko-Assen.

Výsledky?
Každý byl rozdílný. V portugalském Portimau jsem dojel dvacátý (z celkového počtu 30 jezdců), bez bodu. Byl to první závod a vlastně jsem z tak významného podniku neměl zkušenosti. Proto ten výsledek beru jako solidní, kluci jsou tam všichni na vysoké úrovni a každý chce vyhrát, je to náročné. Druhý závod ve španělské Valencii už znamenal za 14. místo první body do seriálu. Vybojoval jsem si tama i cenu skokana závodu, když se mi v závodě podařilo předjet nejvíce jezdců - startoval jsem z 26. pozice. Měl jsem z výkonu obrovskou radost. Bohužel, další závod mi nevyšel. V holandském Assenu jsem se při tréninku rozbil. Ve dvousetkilometrové rychlosti mi v zatáčce ustřelilo přední kolo a už jsem letěl.

V takové rychlosti?
Když ujede přední kolo, pády nebývají naštěstí těžké. V zatáčkách bývají totiž takzvané únikové prostory. Tenhle pád byl dobrý, jen jsem klouzal po zemi, vše bez zranění.

Co motorka?
Ta byla odepsaná. Mechanici měli pět hodin na předělání nové motorky do druhé kvalifikace, což zvládli na jedničku.

Kolikátý jste dojel?
Jedenadvacátý.

Pocity?
Byl to pro mě závod na trati, kterou jsem jel poprvé a bylo těžké chytit ten správný rytmus jízdy.

Takže jste nebyl příliš spokojen?
S výsledkem určitě ne, ale časy na kolo jsem v závodě zrychlil téměř o tři vteřiny, což mi zase radost udělalo.

A nyní už balíte na další závod.
Přesně tak, ve středu odjíždíme do italské Monzy. Závod se jede v neděli.

Cíle pro závod?
Získat potřebné zkušenosti a zajíždět časy co nejblíže špičce pole, ale Monza je okruh specifický a velmi rychlý a já tam ještě nikdy nejel. O to těžší to budu mít. Budu samozřejmě moc rád za jakékoliv bodované umístění. Body se počítají, jejich zisk je velkým úspěchem. Vše ale směřuje až k další sezoně, kde budu chtít zúročit zkušenosti z letoška.

Jak a kdy jste vlastně začínal na motocyklech?
Poprvé jsem na motorku sedl ve třech letech, kdy mne na minibike posadil v Boleslavi táta. Závodně jsem ale začal jezdit motokros, měl jsem ale několik nepříjemných zranění, a proto jsem skončil. Pak jsem přešel na silnici. Tam jsem se ve své druhé soutěžní sezoně v roce 2007 stal mistrem republiky ve třídě do 125 ccm. V další sezoně jsem se stal vicemistrem republiky ve třídě do 600 ccm. Vloni jsem pak začal jezdit pohár Alpe-Adria střední Evropy ve třídě Superstock 600. V polovině sezony jsem musel odstoupit, protože jsem dostal nabídku od týmu MS Racing startovat v evropském mistrovství Superstock 600 a další rok v Superstockách 1000 mistrovství světa.

Jel jste loni už nějaké závody světového šampionátu?
Ano, v Brně. Byl to můj světový debut, ale spadl jsem a nedojel. Následoval německý Nurburgring a 15. místo. Pak 21. místo v italské Imole, a dvě šestnácté příčky – ve francouzském Magny Course a v portugalském Portimau. No a od letoška jezdím světový šampionát , ale ve třídě do 1000 ccm. Jezdím v týmu MS Racing, který vede otec známého českého závodníka v superbikách Jakuba Smrže.

Kolik závodů má letošní seriál?
Celkem 10 a ještě nějaké testy. A jeden závod MČR v Brně. Kromě už zmíněných a víkendové Monzy ještě MČR Brno, Misano, Brno, Silverstone, Nurburgring, Imola, Magny Course.

Na jakém stroji jezdíte?
Tovární Aprilia RSV4 připravená do třídy Superstock 1000.

Kdy jste se vlastně vůbec poprvé “potkal” s motorkou?
Kromě toho minibiku to bylo v Hořicích. Odtamtud totiž pochází táta (Michal – pozn. red.). No a v Hořicích se jezdí legendární závod 300 zatáček Gustava Havla. Taťka měl rád od malička motorky, první závod absolvoval právě v Hořicích. On si ten závod vysnil, toužil po něm. Koupil první motocykl a spojil se s nymburským ladičem motorů Láďou Ešnerem a tam vlastně jeho závodění začalo. Taťka se v roce 1997 stal mistrem republiky v Supersportech 600 ccm. Pak také jezdil i evropské závody.V roce 2006 dojel na 3.místě v Alpsko-jadranském šampionátu Superstock 1000 na Yamaze YZF-R1.

A nyní?
Taťka se věnoval aktivně stuntridingu – motocyklovému kaskadérství. Jenže při jedné akci spadl z nádrže a zlomil si ošklivě oba kotníky, má je sešroubované. A rozhodl se kvůli bráchovi a mně, skončit. Táhnout sebe, mě a bráchu - to je už nad lidské možnosti. Nyní je můj manažer a rádce. Můj a bráchy.

Vy máte bratra, který závodí?
Přesně tak, je mu osm let.

Osm a závodí?
Ano. A je to výjimečný talent. Já jsem poprvé sedl na motorku ve třech letech, ještě jsem neuměl jezdit ani na kole. A on už jel na motorce ve dvou letech.

Není to bláznovství?
Není. Začal závodit ve čtyřech, v pěti dostal výjimku pro udělení licence do českého a evropského mistrovství a stal se historicky nejmladším jezdcem u nás. A hned obsadil v kategorii minibike do 40 ccm do 13 let 4. místo. A to měl ještě smůlu, protože měl dost pádů, za které ani nemohl. Na bedně byl hodněkrát.

Jakou rychlostí ti malí kluci jezdí?
Někdy i osmdesát.

Co na to rodiče?
Táta je závodník, takže všemu rozumí. Máma se asi trochu bojí, ale ví, že nás tenhle sport baví.

Michale, vy jste student, nebo chodíte do zaměstnání?
V současné době se naplno věnuji závodění. Trénuju dvakrát třikrát denně. Tady je příprava hodně náročná.

Jakou školu jste absolvoval?
Vyučil jsem se automechanikem v učilišti v Hubálově u Mnichova Hradiště. Chtěl jsem motorům více rozumět. A navíc vůně motorů mne provází od malička. Zavoněla mi už tehdy, kdy mne táta vzal poprvé na závody. Nepamatuju si, kde to bylo, možná právě v Hořicích, ale ta vůně musela být hodně silná. Drží mne pořád a jsem přesvědčen, že nikdy nevyprchá. Láska k motorům se totiž léty nevytrácí.