Mladoboleslavský horolezec Petr Mašek se s trojicí dalších dobrodruhů vydává dnes opět do Himáláje. Při technicky velmi náročném slézání ledové stěny na 6931 metrů vysokou horu Kalanka může jít i o život. „Je to náročnější výstup než na lecjakou osmitisícovku,“ říká o blížící se expedici Mašek.

Odlet je stejně jako loni, kdy se Petr Mašek vydal na sousední Changabang, 11. září. „Loni bylo pěkné počasí, tak jsme nechali stejný termín,“ říká Mašek.

Obtížný výstup na Kalanku si horolezci naplánovali přesně třicet let poté, co tuto horu zdolali čeští horolezci Rakoncaj a John. Od té doby se z téměř sedmitisícové hory žádný Čech nerozhlédl. „Když jsme se loni pokoušeli zdolat sousední Changabang, objevili jsme v sedle mezi Kalankou a Changabangem zbytky zmrzlých českých lan. Zřejmě byli ještě po expedici, jejíž členy byli i Rakoncaj s Johnem,“ soudí Mašek.

Čtveřice horolezců včetně boleslavského Petra Maška chce Kalanku zdolat ve dvou dvoučlenných skupinách. „Já půjdu s Tomášem Rinnem, druhou dvojicí je Radek Jaroš a Pavel Jonák,“ říká Mašek. Těžko ale odhadovat, co vše se během výstupu semele, a zda je nakonec okolnosti nedonutí pokusit se o zdolání stěny, ve které led převažuje nad kamenem, všichni společně.

Pokud by se však oba páry horolezců vydaly každý jinou cestou na vrchol, pokusí se vytyčit další dvě cesty. Česká cesta na vrchol Kalanky je zatím jen jedna – po Rakoncajovi a Johnovi. Tou se ale odvážlivci nevydají. „Jestli se nám to povede, vznikla by v Himáláji něco jako česká stěna,“ podotýká Mašek.

Expedice potrvá měsíc a půl – konkrétně od 11. září do 26. října. „Zkrátit ji ale může buď počasí, tedy například monzun, nebo rychlý úspěch,“ soudí Mašek.

Výstup bude o to těžší, že se jej pokusí zvládnout takzvaným alpským stylem, nikoliv pomocí fixních lan a postupným budováním výškových táborů. „Popravdě řečeno – ve strmé ledové stěně ani žádné tábory stavět nelze. Aklimatizujeme se v základním táboře zhruba 4200 metrů nad mořem a pak se pokusíme na jeden zátah vyšplhat nahoru. Může to za dobrých okolností trvat čtyři, pět dní,“ usuzuje Mašek. A pak další tři dny zpátky dolů.

Co během výstupu horolezce čeká? Lezení po dva tisíce metrů vysoké stěně v extrémně těžkých podmínkách. Spát budou v sítích, aby nemuseli nosit příliš mnoho těžkého vybavení. „Sítě jsou můj experiment, který jsem vyzkoušel v boleslavském lesoparku Štěpánka. Navrhl jsem to klukům a ti souhlasili,“ tvrdí Mašek.

Jak tedy budou vypadat těžké a mrazivé noci horolezců? „Musíme najít vhodné místo ve stěně, popřípadě kus stěny vysekat, a pomocí přivrtaných skob umístit do ledu sítě. V nich pak ve spacácích přespíme,“ popisuje Mašek.

Jenže – bez stanu může být nečekaná změna počasí v lepším případě velmi nepříjemná. „Pokud se zkazí počasí, jsou dvě možnosti. Buď přečkat, nebo se dát na ústup,“ říká Mašek. Jenže ani ústup není nic jednoduchého. Mají dvě šedesátimetrová lana a dvanáct speciálních šroubů. A to na ústup z výšky dvou tisíc metrů nestačí. Navíc nechtějí, aby museli šrouby či další jistící prvky na místě zanechávat, už jen kvůli tomu, že jsou velmi drahé.

Takže co pak? „Do ledu vyvrtáme proti sobě dvě díry, které se v ledu spojí. Vznikne jakési ledové očko, kterým provlečeme smyčku a za ni pak slaníme. Tímto způsobem ušetříme horolezecké šrouby,“ vysvětluje Mašek. Nezbývá, než doufat, že je díry v ledu udrží.

Všem ostatním, kteří se nepouštějí do boje s ledem, kamením, strmými stěnami, řídkým vzduchem, mrazem, nepřízní počasí a dalším nebezpečím, nezbývá než držet horolezeckým odvážlivcům palce a popřát jim hodně štěstí. Totéž udělá i Boleslavský deník. Ten se navíc ještě pokusí, pokud to technické podmínky dovolí, být s horolezci během jejich výpravy v kontaktu a průběžně informovat čtenáře Deníku o postupu expedice.