Leze, leze, leze. A nedá pokoj, až tam doleze. Tak lze charakterizovat kroky Petra Maška. Ty ho každoročně zavádějí za nejvyšší světové hory. Mladoboleslavský horolezec se vloni neúspěšně pokoušel zdolat nejvyšší světovou horu Mount Everest 8848 m. n. m.). A letos se chystá do výšek nad osm tisíc metrů nad mořem opět. Kam? I o tom jsme si povídali…

Petře, vloni jste se neúspěšně pokoušel zdolat Mount Everest. Bylo to vlastně kvůli počasí, i když počasí za zprvu ani nemohlo…
Přesně tak. Sešlo se více věcí a nejhorší je, že se stalo to, co člověk nepředpokládal. Že ho totiž okradou tam, kde se to nedělá.

Můžete tohle všechno vysvětlit?
Za vším stojí zlodějina. Taková, se kterou se nepočítá. Prostě sprostota. Ukradli nám věci v místě, kde se běžně nechávají a kde by se krást nemělo. Proto jsme se museli vrátit do základního tábora a všechno pracně poshánět, nakoupit znovu. Utekly nám dva dny. Přesně ty dva dny, které rozhodly o tom, že se na nejvyšší horu světa nedostaneme. Fyzicky i psychicky jsme na tu horu měly. Jenže osud chtěl jinak. Možná to bylo dobře, ale byli jsme pořádně rozzlobení.

Jak to vlastně všechno bylo? Vy jste měli také problémy kvůli uzavřených hranicím do Tibetu.
Ono to bylo takhle: původně jsme měli jet na Čo Oju (8201 m. n. m. – 6. nejvyšší hora světa – pozn. red.). Tam jsme se chtěli aklimatizovat a poté vyrazit na Everest. Jenže zavření hranic Tibetu kvůli 50. výročí odchodu dalajlámy do exilu nám to zhatilo. Museli jsme změnit program s tím, že jsme nevěděli, zda hranici k Everestu budou vůbec otevřené. Objevila se nabídka za dobré peníze na Annapurnu (8091 m. n. m. – 10. nejvyšší hora světa – pozn. red.). A tak jsme se tam přiřadili. Když se hranici otevřely, začali jsme se vracet. Objevily se u některých členů zdravotní komplikace a ke všemu největší smutek – na Annapurně zahynul Martin Minařík. Takže nakonec jsme na Everest zůstali jen dva – Libor Uher a já. No a když už jsme se chystali po předchozích aklimatizacích na závěrečný pokus, zjistili jsme pod stěnou, že cepíny, mačky a sedáky jsou pryč. Náš o dva dny zpožděný útok narazil na příchod fronty ve výšce 8350 metrů. Výstup probíhal jako vždy bez použití umělého kyslíku a výškových nosičů.

Kam se chystáte letos?
Už 5. června odlétáme na Gasherbrum I a II, (Gasherbrum I – 8068 m. n. m. - 11. nejvyšší hora světa; Gasherbrum II – 8035 m. n. m. – 14. nejvyšší hora světa – pozn. red.). Jdeme v pěti lidech normální cestou na nižší „dvojku“. Ve výpravě budou dva členové, kteří mají méně zkušeností – komentátor České televize Stanislav Bartůšek a podnikatel Martin Havlena. Tihle dva se pak vrátí a Libor Uher, Radek Jaroš a já se vydáme na Gasherbrum I, kde se chceme pokusit o prvovýstup (vytyčení nové trasy).

A jak se připravujete?
Právě jsem doběhal na lyžích. Před dvěma týdny jsem byl na čtyřiadvacetihodinovce v Hraběticích, kde jsem skončil třetí. Loňské prvenství jsem neobhájil. Závodilo se ve vichřici, vánici, a tak mi na třetí místo stačilo 180 kilometrů. Vloni jsem do cíle dojel s kamarádem úplně nastejno a to jsme měli oba za sebou 222 kilometrů. Letos byly podmínky ale dost drsné. Právě začínám trénovat na Pražský maratón a mladoboleslavskou čtyřiadvacetihodinovku, soutěž čtyřčlenných týmů. Tenhle závod spolupořádám letos už počtvrté. Maratón se běží na začátku května, boleslavská čtyřiadvacetihodinovka pak ke konci května. No a začínám jezdit na kole.

Co vlastně děláte, když nelezete?
Zase lezu.

Jak to myslíte?
Jsem spolumajitelem firmy na výškové práce.

Takže vás můžeme vidět někde na střeše, na stromě, na skále?
Přesně tak.

Kde třeba v těchto dnech „létáte“ ve větru?
V současné době děláme celý boleslavský starý hřbitov. Tedy zdravotně bezpečnostní řez, kácení stromů a vazby korun.

A také si zajdete po ránu do bufetu, že?
Přesně. Ranní polévka, to je dobrý start. Ideální začátek dne.

A k tomu sekaná?
Sekanou ne. Ale někdy, přiznám se, kousek ovárku po ránu bodne. Chodím do bufetu v Železné ulici a na Českobratrském náměstí do Vrtule.