Vzácným hostem středečního vyhlašování ankety Sportovec Mladoboleslavska byl legendární žokej Josef Váňa. Trenér, který ve svém středisku v Chyši u Karlových Varů připravuje na závodní kariéru v posledních letech také koně Statku Blata Český ráj, jenž patří manželům Dufkovým, zvítězil v kategorii trenér a cvičitel a z rukou Jaroslava Bílka a Jiřího Macka převzal medaili. Kromě toho, že na jevišti sršel vtipem, ani po skončení slavnostního večera nespěchal domů ke koním, a tak se s ním celá řada přítomných mohla pozdravit, vyfotografovat nebo jej požádat o autogram. My jej požádali o krátký rozhovor.

Pane Váňo, zajímalo by mě, kolik takových ocenění mám na mysli neoborových už jste v životě přebíral?

Jako žokej a trenér jsem byl oficiálně Jockey Clubem vyhlášen asi po devatenácté v řadě. Že bych ale získal titul nejlepšího trenéra, navíc v jiném okrese a v jiném kraji, to se mi ještě nepodařilo. Je to ale nejspíš zásluhou koní ze Statku Blata, protože se nám fakt podařil ročník a vyhráli jsme, co se dalo.

Jak jste na sebe vy a manželé Dufkovi vlastně přišli? A jak dlouho už trvá vaše spolupráce?

Bylo to přes jednoho fotbalového trenéra, který je tady v kraji dobře známý přes Pašu Jirků. Ten byl toho příčinou. Vzal Josefa Dufka, společně přijeli k nám do Chyše, zašli jsme si do místního pivovaru na oběd a tam jsme to upekli. Nakoupili jsme nějaké koníky a vloni už koně běhali za hranicí našich snů. Dohromady jsme to dali v roce 2013, když jsme kupovali prvního koně.

Kolik koní máte u vás v Chyši aktuálně na starost?

Celkem jich máme na starost 68, ale z toho statku Blata patří deset. Vidíte, je to vlastně šestina všech koní, které máme v tréninku.

Takřka sedm desítek koní, to už je pořádné číslo. Jak početný je personál, který se o ně stará?

Je nás asi patnáct. Pravda je, že nejde jen o to trénování. Kůň je zvíře, které potřebuje péči ráno, v poledne i večer. Trénování koní je navíc podobné jako trénování atletů. Každý den nemohou jet naplno, musí taky odpočívat. Je to vlastně hodně podobné trénování lidí.

Mají konkrétní lidé na starosti konkrétní koně? Mám na mysli například proto, aby mezi nimi existovalo pouto?

Střídáme se rozhodně v jezdění. Koně totiž připravujeme na to, že na nich v dostizích mnohdy závodí žokejové, kteří je poprvé v životě viděli až v momentě, kdy přišli do parku, kde už před nimi stál kůň osedlaný. To je ale normální na celém světě, že ty nejlepší koně jezdí nejlepší žokejové.

Co plánujete na letošní sezónu? Kde budete vidět?

Pravda je ta, že letošní sezóna už nám začala na konci ledna. Prakticky už neznáme výraz sezóna, protože jezdíme 12 měsíců v roce. Až výjimečně se nám daří tento rok v Itálii, kde jsme letos vyhráli už pošesté. To ve své trenérské kariéře nepamatuju, že by to takhle frčelo.

Dá se vaše trenérská metoda shrnout do několika slov? Někdo používá cukr a bič, někdo cukr a cukr…

To ne, každý kůň je jiný. Jako člověk. Každý potřebuje svůj specifický přístup, na některého musí být člověk přísnější a na některého naopak hodný. Kdybych byl na pitomce zlý, bude ještě zlejší. Je to jako s lidmi. Každý je jiná povaha.

S koňmi jste prožil celý život. Neomrzela se vám někdy ta práce?

Jsem šťastný člověk, protože každý den jdu do práce s radostí, protože každý den mě čeká něco nového. Jsem šťastný, že jsem tady u toho sportu zůstal. To je krása toho trénování.

Když jsem se díval na koně ze Statku Blata a jejich původ, drtivá většina je z Irska. Čím je Irsko z pohledu chovatele koní a trenéra jiné než zbytek Evropy?

Je tam jeden Němec, valach Journey. S tím Irskem je to jednoduché jsou tam nejdražší a nejlepší plemeníci. Třeba Galileo, jehož potomci byli vloni tak úspěšní, má připouštěcí poplatek 200 tisíc. A nemyslím 200 tisíc korun, samozřejmě eur. Myslím, že v Irsku může být nejlepší chov možná na celém světě, protože irská tráva je po celý rok věčně zelená. I jinde na světě se ale rodí v Americe v Kentucky, v Austrálii a dokonce i v Brazílii a Argentině. Věřím, že tam, kde se kůň narodí a může se hned začít pást, má oproti těm našim chudákům, kteří musí snášet zimy, výhodu.