V listopadu jste oslavil životní jubileum, jaké byly oslavy?

V listopadu se mi podařilo završit první část života, protože vědci nám slibují dožití 120 a více let. I když nevím, jak se s tím popasuje naše důchodová reforma, mám před sebou snad ještě nějaké ty výzvy. Oslavy byly krásné, dlouhé a drahé, ale to k tomu patří. Poseděl jsem s kolegy z práce, s klukama z futsalu i s kamarády ze Stakor, kam chodím už pravidelně desítku let hrát o víkendu fotbálek. Ještě mě čeká oslava s rodinou, ale tu si nechávám až na léto, kdy to bude s grilováním a soudkem plzničky.

Letos to je už osmnáct let od zisku mistrovského titulu Slavíku Bakov. Jak často na tu dobu člověk vzpomíná?

Už tolik? Mně se zdá, jako by to bylo včera. Není posezení na Rychtě u pana velkohoteliéra Picka, aby se na pozápasovém tlachání aspoň nějakým zábleskem na něco nenarazilo a neštangrovalo. To nás aspoň tak vrátí zpátky do let, kdy jsme byli mladší a úspěšnější.

Trénoval jste i reprezentační tým do 21 let, jaké jsou vzpomínky na tuto trenérskou etapu?

Vždycky se raději vzpomíná na úspěšnější momenty než propadáky a těch asi šest let u futsalových lvíčat bylo odměnou za čas a energii věnovanou klubu a futsalu obecně. V té pionýrské době jsme mládežnickou reprezentaci tvořili za pochodu, kdy se každý kus počítal a většinou kdo hrál dobře fotbal a chtěl to zkusit na palubovce, měl velkou šanci hrát i za repre, když splňoval věkový limit. Nejvíce se mi vrací do paměti vzpomínky z Petrohradu, kam jsme jezdili pravidelně na silně obsazený mezinárodní turnaj. I když jsme ho nikdy nevyhráli. Proti nám vždy byli domácí ruské motorky nebo Španělé s Italové, kteří si nás vzali do baga. Ale sportovní i volnočasové zážitky byly nezapomenutelné.

Nechybí vám přeci jenom vrcholový futsal?

Nechybí. Mám už jiné životní výzvy či úkoly, jako je třeba doplatit hypotéku na dům a dožít se tak spokojeného důchodu, nebo poslat do světa aspoň trochu připravená dvojčata Jirku a Týnku. Když mám chuť a náladu, tak si někam zajedu, buď do České Lípy, nebo do Edenu, ale většinou to spojuji i s jiným účelem, vhodným i pro ostatní členy rodiny. V televizi se pravidelně dívám, i když jsem velkým kritikem předváděné hry a chvalozpěvů ze strany komentátorů i expertů. Za tu dobu, co se vrcholově nezabývám trenéřinou, jsem viděl snad dva nebo tři zápasy, které mě svojí kvalitou uspokojily.

Váš tým ale ještě hraje okresní soutěž, kde nastupují hráči „gardy“, ale i jejich synové. To je zajímavá symbióza. Jak to funguje? Nechají si mladí poradit?

Jsou to občas vzpurní drzí frackové, ale obecně to s nimi jde. My jako stará odcházející generace máme stále chuť bojovat za vítězství a nechat na palubovce duši, akorát je nám o 25 let více. A tak jsme sebekriticky usoudili, že je na čase někoho mezi sebe pustit, aby nás nezačaly válcovat i takové týmy, které se sotva sejdou a stačí jim jen to, že nás uběhají. A koho jiného podobného do týmu přivést? Samozřejmě potomky. Horší je to jen v případě, když se synáček vyvrbí po mámě. Jsem ale hrdý na kluky ročníku 1975 a vyšších, že mají vnitřní nabuzení a touhu chtít si jít s kamarády zahrát, i když tam už někteří skoro klopýtají, soupeře přehrát a ještě to oslavit. Mně se splnil sen, zahrát si společně v jednom týmu se synem, i když nás dělí 44 let.

Vy i ve svém věku stále patříte do základní sestavy, jak hodně zápasy bolí?

Dřív jsem říkal, že každý rok je to horší a horší, potom jsem to přitvrdil na každý měsíc a nyní už cítím každý týden. Ale mám asi opravdu tak silnou vůli, že i přes pokročilou artrózu v obou kolenech, na kterou mají za padesát let poctivého tréninku a porce zápasů zákonitě nárok, se přinutím nejen posilovat celé tělo, ale i pravidelně běhat a jinak sportovat. Při zápase to pak spraví zatím jen silný prášek na oblbnutí kloubů.