Zatímco jsem stále ještě nepochopil, proč profesionálové sportovat mohou, zatímco amatéři ne, ani proč jsou fitka větší epidemiologickou hrozbou než obchoďáky, už tu mám další hlavolam. A sice ten slavný průzkum popularity sportů.

V první otázce Národní sportovní agenturu (NSA) zajímalo, jak jsou vyjmenované sporty atraktivní z pohledu diváka. Zde se zkoumá ten pasivní přístup ke sportu. Vybavuje se mi sebeironický výrok populárního českého spisovatele a herce minulého století Miroslava Horníčka: “Miluji pohyb. Celé hodiny se na něj vydržím dívat.“ A o to právě jde - na co se lidé dívají. Tomu rozumím, pohled "gaučáků" je důležitý z hlediska sledovanosti, má to přesah k hodnotě vysílacích práv, ceně reklam a tak. A je těžko být prorokem bez adekvátních podkladů. Možná by ale byla namístě ještě podotázka: za přenos jakých sportů jste ochotni zaplatit?

Na každém mistrovství či olympiádě jednotlivci znovu a znovu lámou rekordy, zatímco všeobecná zdatnost populace pomalu, ale jistě klesá. V ČR o tom vědí své sportovní pedagogové, neradostné poznatky z náborů má armáda, policie, nebo hasiči.

Proto se mi jeví zajímavá otázka druhá - jaké sporty jsou atraktivní z hlediska vlastního aktivního sportování. Na výběr jich bylo 105. Potíž je v tom, že není úplně jasná sama definice sportu. Je to činnost spojená s tréninkem, dřinou a povinností, kdy jde o "branky, body, sekundy", nebo volnočasová zábava a rekreace? Moje velmi neodborná, pocitová teorie zní, že při sportu "je člověk zpocený a funí". Při vší úctě je pro mne problematické tam řadit šipky, kulečník, střelbu, bowling či jeho zimní obdobu curling. Zkrátka kopáče SK Houslice považuji přece jen za větší „sportovníky“ než tu bowlingovou partu, s níž trávil čas Jeff "Dude" Lebowski.

Tak či onak, sport je zdraví prospěšný. Diskutabilní to snad může být jen u jeho vrcholové formy, jednoznačné je to ale v případě sportu kondičního a rekreačního, u tělesné aktivity obecně. A to zaslouží si podporu státu. Už jen proto, že - jak se ekonomové v zásadě shodují - jeden dolar, (koruna, rubl či Euro - jak chcete) investovaný do sportu, ušetří ve zdravotnictví až pět dolarů potřebných na léčení civilizačních chorob.

Tělesná zdatnost už dávno není pro člověka nutností a je možné se bez ní obejít. V minulosti bývala zásadní součástí každodenního života, dnes je nepovinou volnočasovou aktivitou. Podíl dříve běžného přirozeného pohybu (příkladem budiž třeba chůze) klesá a tak je (jak uvedeno výše) žádoucí tento úbytek kompenzovat.

V konečném důsledku totiž jde o zdraví. Ani to dnes není biologickou nutností, spojenou s přežitím. Je to spíše otázka volby - individuální i společenské. Závisí jak na osobním přístupu, tak na podmínkách, které vytvoří společnost.

Ostatně - zdraví není jen absence nemoci, a už vůbec ne absence jednoho konkrétního viru. Podle Světové zdravotnické organizace je to "stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody". Máme to? V souvislosti s covidem mne občas - popravdě spíše často - napadá, zda následky léčení nejsou horší než nemoc sama…

Ale ponechme teď stranou, zda státní management v současných specifických podmínkách podpořil či poškodil masový sport, zejména ten mládežnický, a vraťme se zpět k tomu průzkumu. Svědčí minimálně o tom, že NSA pracuje. Mimo jiné na metodice rozdělování státní podpory. To je dobrá zpráva. Jen jako věčný optimista věřím, že jsou ve hře i relevantnější kritéria.

Petr ŠIKOLA