Je to několik desítek dnů, co dlouholetý házenkář oddílu Auto Škoda Mladá Boleslav Petr Kulas oznámil vedení oddílu, svým spoluhráčům a kamarádům, že utkání proti Libčicím bude to poslední v jeho úctyhodné sportovní kariéře.

A tak po sobotním mistrovském utkání Společné regionální ligy se s tímto hráčem přišla na palubovku sportovní haly rozloučit a předat mu upomínkové dary celá řada jeho současných a i bývalých spoluhráčů.

Sálovky tak tento boleslavský házenkář pověsil na pomyslný hřebík ve svých 47 letech a po 37 sezonách strávených na hřištích různých povrchů od těch škvárových až po současné umělé.

Jaké byly vlastně vaše házenkářské začátky?
Začal jsem hrát házenou v roce 1974. Tehdy se tady zakládal nový oddíl házené a ten se jmenoval Technické služby Mladá Boleslav.

Za která družstva jste hrál?
Oddíl Technických služeb, kde jsem začínal se po čtyřech letech přejmenoval na Rudou Hvězdu a ještě později na SKP Mladá Boleslav. Poté jsem několik let působil v Autoškodě a opět se vrátil do SKP. Následně jsem strávil dva roky v Bělé pod Bezdězem a rok jsem nastupoval za Jičín. Poslední roky jsem odehrál opět tady v Mladé Boleslavi.

Na které období vzpomínáte nejraději?
Určitě na období, kdy jsme pod vedením Jirky Bartoně v starším dorostu hráli ligovou soutěž a skončili jsme v republice na druhém místě jeden bod za družstvem Lovosic. Byli jsme výborná parta a v družstvu jsme měli i několik reprezentantů.

S kým jste si na hřišti nejlépe rozuměl?
Těch hráčů bych mohl určitě vyjmenovat spoustu. Ale asi jak říkám, tak nejlepší partu jsme měli v tom oddílu, co jsem začínal. Ta parta drží stále pospolu i v dnešní době a když je příležitost, tak se sejdeme a jedeme si zahrát na nějaký ten turnaj.

V poslední době jste na hřiště nastupoval se spoluhráči, kteří jsou o dvacet i více let mladší. Jaké to bylo hrát s tak mladými hráči?
Samozřejmě, házená se za dobu, co jsem začínal já, už hodně změnila. Dnešní házená je už o něčem jiném, jak v tvrdosti, tak i v rychlosti. Hrát s takhle mladými hráči, pro mělo bylo dost náročné. Já už jim nemůžu konkurovat v rychlosti a na hřišti jsem byl spíš proto, abych jim pomohl radou, předal svoje zkušenosti nebo je podržel, když šlo v utkání do tuhého. Každopádně se mi s nimi hrálo dobře.

Několik posledních let jste hrál a zároveň i trénoval muže a dorost. Jak to šlo skloubit dohromady?
Jednalo se o tři tréninky v týdnu a o víkendu pak mistrovská utkání. Takže se to vždycky nějak udělalo a nebyl v tom problém . To je asi úděl toho, kdo má házenou rád a chce to dělat.

Takže budete po skončení aktivní kariéry i nadále trénovat?
Určitě. Budu i nadále trénovat A tým mužů, a jak to vypadá, tak i starší dorostence.

V dnešní době je známo dost příkladů, že hráč skončí s aktivní kariérou a po roce nebo dvou si to rozmyslí a opět začne hrát. Může se to stát i ve Vašem případě nebo to už kategoricky odmítáte?
Řekl jste to teď hezky. Asi by mělo platit to osvědčené rčení „Nikdy neříkej nikdy“. Ale nám v oddílu už dorostli další mladí hráči, které je potřeba začlenit jak do béčka, tak i do A mužstva. V úvahu by to připadalo snad jen tehdy, kdyby bylo hodně zraněných hráčů, a nebo kolidovala utkání obou družstev dospělých a dorostu. Tady bych mohl vypomoci, ale jinak už ne.

JAN PAVLÍČEK