Oblékám na sebe dres extraligových hráčů boleslavského Sokola, do ruky beru svou žlutou oprýskanou hokejku a jdu na věc. Je sobota odpoledne a já jsem jedním z účastníků florbalové exhibice.


Vzhledem k mé poněkud zakulacené postavě jsem byl mladšími kolegy z týmu nominován až do třetí útočné formace na pravé křídlo. Z hokeje vím, že brání levé křídlo, takže jsem se rozhodl to s obrannou fází nijak výrazně nepřehánět.


V prvním zápase jsem zvolil taktiku aktivního napadání obránců, což se ukázalo být taktikou špatnou. Nejen, že jsem po dvou střídáních měl tepovou frekvenci někde okolo 200 tepů za minutu, ale také jsem se ani jednou nedotkl míčku. Když už se mi totiž podařilo některého z obránců doběhnout, dostal jsem vždycky školu florbalu a nad provedením některých kliček mých protihráčů kroutím hlavou ještě teď.


Do dalších zápasů jsem tedy zvolil taktiku odlišnou. Na obrannou fázi jsem rezignoval úplně a po vzoru pořadatele akce Pavla Petra jsem takříkajíc „číhal za bukem“. Dostal jsem se i do šancí, ale se zakončením to nijak slavné nebylo.


Nicméně se náš tým, i se mnou v sestavě, dokázal probojovat až do finále, kde podlehl Výběru hokejových osobností po tuhém boji až v samostatných nájezdech. V těch jsem podle očekávání důvěru nedostal, protože se mi v průběhu turnaje podařilo jedno trestné střílení zahodit v zápase proti Městskému divadlu.


Vedro v hale bylo úmorné, a tak jsem se na pozápasovou sprchu těšil jako už dlouho ne. A když jsem večer usínal zmožen, s nohama bolavýma, leskla se mi na krku stříbrná medaile za druhé místo. Byl jsem spokojen, neboť hlavní cíl jsem splnil - přežil jsem!