Tak jsem v pátek vyrazil na hokej do pražské O2 Areny. Na zápas mezi první Slavii a na dně tabulky hrající Mladou Boleslaví. Přesto se čekal pikantní duel, neboť za oběma týmy stála dlouhá série vyhraných zápasů. Boleslav jich měla pět, Slavia dokonce o dva více. Bylo tedy jasné, že jedna série skončí, čekalo se, že to bude ta boleslavská.

Lístky jsem si koupil na terminálu v trafice raději předem, už v pondělí. Ne snad z obavy, že bude na zápas s tak „atraktivním“ soupeřem vyprodáno, ale spíše pro pocit komfortu. Lístek mne stál nekřesťanských 240 korun, ale co by člověk za kvalitní hokej nedal.

V pátek mne opravdu „potěšil“ slevový kupon v konkurenčním sportovním plátku, při jehož předložení byla na místě vstupenka k mání za poloviční cenu.

Vyrazil jsem tedy směr Praha a hodinu před zápasem jsem již byl zaparkovaný u O2 Areny, dříve Sazka Areny.

Už před halou to vypadalo, jakoby snad ani Boleslav nebyla hostujícím týmem. Můj otec, který jel na zápas se mnou, dokonce potkal před halou kamaráda, s nímž se přes pět let neviděl. V Boleslavi se nepotkali, v Praze na hokeji ano. Připadal jsem si v hale jako na domácím zápase. O přestávkové procházce útrobami Areny jsem nestačil skoro zdravit, kolik známých jsem zde potkal.

Arenu v ten večer ovládla Boleslav. A nejen v hledišti, ale i na ledě. K vidění byl strhující zápas. Boleslav dokázala jít do vedení, ale Slavia vždycky našla odpověď. Říkal jsem si, že to musí být pro boleslavské hokejisty frustrující pětkrát v zápase přijít o vedení.

Až do stavu 5:5. Pak se stal hrdinou večera Tomáš Nouza, a mohlo se slavit! Boleslavská série pokračovala a já jsem si mohl říci, že ty dvě stovky byly dobře investované.

Spokojený byl i táta, který výlet na hokej dostal jako dárek k narozeninám. Byl sice trošku opožděný, neboť jsem mu výlet do Areny slíbil už asi před třemi lety. Ale nějak jsme se nemohli shodnout, kdy na hokej vyrazíme. Když se hrálo derby Slavia – Sparta, nemohl on, pak jsem zase neměl čas já. Letos už to vyšlo a nakonec jsme si vybrali ten nejlepší možný zápas.

Taky mi po cestě domů říkal: „Hezky jsem si počkal, co?“