Nejsem nikak zvlášť pověrčivý, ale přeci jenom si dávám v pátek třináctého větší pozor. Proto jsem jenom nechápavě kroutil hlavou, když si můj dobrý kamarád naplánoval na tento pátek svatbu. Pátek jsem nakonec přežil bez úhony. Můj kamarád je v chomoutu, jenom zapomněl na svatbu prstýnky.

Moje myšlenky se tak mohly pozvolna upínat k nedělnímu zápasu našich proti Turecku. Vyrazil jsem s vlajkou a přáteli do Mnichova Hradiště sledovat utkání do místního kina, kde už před zápasem panovala bojovná nálada. Nikdo z přítomných si ani ve skrytu duše nepřipouštěl, že bychom s Tureckem vypadli.

Celé kino rozveselil Honza Koller a nálada byla ještě lepší. Netřeba pak blíže popisovat euforii po další brance Jardy Plašila. Začal jsem si mnout ruce z vidiny postupu a dobrého výdělku, neboť jsem našim věřil i u přepážky v sázkové kanceláři.

Turanův gól na 2:1 mne z klidu taky nevyvedl. Pak přišla poslední pětiminutovka a svět se náhle obrátil naruby. „Petr Čech přece nikdy nechybuje,“ říká mi vedle sedící kolega, při užaslém pozorování vyrovnávajího gólu Nihata. „To je dneska snad pátek třináctého?“ ptám se ho a stále nevěřícně kroutím hlavou.

Bohužel to nebyl konec naší smůly! Za dvě minuty jsme už prohrávali. „Štípni mě,“ prosím souseda o vyloučení možnosti, že se mi to všechno jenom zdá. Nezdálo.

Je konec! Celé kino strnule sleduje radující se Turky na hřišti. „No co, je to kulatý,“ shodujeme se s přáteli na tom, že svět nestojí na fotbale.

Tak rychle domů a raději ten neúspěch zaspat. Ale tak rychle mi to bohužel v neděli nešlo. Když jsem totiž přišel k autu, našel jsem levé zadní kolo pěkně prázdné. „Je to opravdu kulatý,“ říkám si a jdu s klukama kolo vyměnit.

Nevíte náhodou jestli v neděli nebylo pátek třináctého?