Jisté je leda to, že příští týden nastoupí na MS ve víceboji v Hamaru a pak na finále SP v Heerenveenu.. „Nejedu tam kvůli výsledkům, ale kvůli lidem, kteří mi fandí v těch zemích, abych jim tu radost mohla předat zpátky,“ řekla Sáblíková v rozhovoru pro agenturu Sport Invest, která ji zastupuje.

Co říkáte na to, že jste po Věře Čáslavské druhou nejúspěšnější českou sportovkyní co do počtu olympijských medailí? Vnímáte podobné žebříčky a statistiky?
Upřímně, tohle já moc nesleduju. Mám vzory, ke kterým vzhlížím a vždycky vzhlížet budu. A i když mi někdo řekne, že mezi nimi jsem, nikdy bych se tam sama neřadila. Jsou to nesmrtelné osobnosti a já jsem moc ráda, že jsem se mohla se spoustou z nich potkat. Teď to slyším prakticky denně a pokaždé tomu nemohu věřit. Dostat se do společnosti paní Čáslavské, Honzy Železného, Katky Neumannové a spousty dalších sportovců pro mě moc znamená.

V Pekingu jste startovala na své páté olympiádě. Co se na vašich prožitcích změnilo od prvních her v roce 2006?
Je to hrozně zvláštní, v roce 2006 jsem tam byla já úplný nováček. Všechno pro mě bylo nové, kouzelné a nevěděla jsem, co od toho očekávat. A teď jsem byla na páté olympiádě v úplně jiné pozici. Na druhou stranu každá olympiáda je v něčem úplně jiná, vždy jsou tam novinky a nikdo tam nejede v klidu jako zkušený harcovník. Musím ale říct, že dneska už vnímám daleko víc věcí. Jak funguje organizace, jak se všichni starají o sportovce, a jak ti sportovci jeden za druhým stojí. Když jsem tam byla poprvé, tak jsem byla nervózní a tyhle věci jsem úplně nevnímala. Říkala jsem si kruhy, závody, všechno v pohodě, ale teď už na to opravdu koukám jinak.

Tehdy v Turíně jste nesla českou vlajku na zahájení, letos v Pekingu pro změnu při slavnostním zakončení.
Je to výjimečný okamžik. Jak zazní v mém oblíbeném filmu Kokosy na sněhu, pochodovat na olympiádě pod svojí vlajkou, je ta největší čest, které se může sportovec dožít. Tohle jsem měla napsáno v tréninkových denících už od roku 1999. Nést vlajku byla taková třešnička na dortu. Pro mě to má obrovský smysl. Je super pocit, vést sportovce na ceremoniálu, zatímco držím vlajku. Přála bych každému sportovci si to vyzkoušet.

Bach mě docela nahlodal

Hodně se mluvilo o vašem setkání se šéfem MOV Thomasem Bachem. Co jste si říkali?
Bylo to velmi milé setkání. Když se blížil okamžik setkání, celou dobu jsem přemýšlela, o čem se my dva budeme bavit. On ke mně přišel, poplácal mě po zádech a řekl: tak trvalo pět olympiád, než jsme se setkali. Ten rozhovor byl úžasný, třicet minut jsme normálně konverzovali. Byla jsem z toho nadšená, má ohromný přehled.

Co vás nejvíc překvapilo?
Asi když se zeptal, zda budu pokračovat. Říkala jsem, že opravdu pořád nevím a že si to musím rozmyslet. Zajímalo ho, kdy si to rozmyslím, tak jsem mu říkala, že nejdříve skončí sezona, pak nějaká dovolená a pak se uvidí, kam mě myšlenky zavanou. On mi na to řekl, že to takhle nejde udělat. Řekl, že si nemůžu dávat taková ultimáta. Musíš se probudit a říct si, že dneska je ten den. Ne se rozhodnout po sezoně. Je to tedy věc, která mi začala vrtat hlavou. Takže mu musím poděkovat, že mě takhle nahlodal.

Během příštích zimních her by vašemu trenérovi Petru Novákovi bylo už 77 let. Půjdete spolu ještě do jednoho olympijského cyklu?
Naše spolupráce s Petrem trvá velmi dlouho a nechci trenéra v ničem zklamat. Nikdy mě v ničem nenechal. Ale čtyři roky jsou strašně dlouhá doba a mně se teď velmi špatně říká nějaké rozhodnutí nebo plány. Nechávám si to tedy otevřené a uvidíme, kam mě to zavane. Třeba budu pokračovat rok dva… Třeba ty čtyři roky dotáhnu, ale to teď nejsem schopná říct.