Poprvé v životě jsem šla do závodu s tak velkým respektem, pokorou, trpělivostí a vytrvalostí. Neměla jsem téměř nic natrénováno, jelikož dva měsíce před závodem jsem bojovala se zraněním achilovky, a nevěděla, jestli vydrží.

Někteří mě strašili, že možná rupne. Představa, že bych neběžela, byla ale šílená. Hlavní závod sezony!

Je 12.00, sobotní poledne. Start! Jasně, přepaluji tempo, ale ne zase o moc, běžím tempo 6:15 na kilometr.

První stovka to jde celkem fajn. Během té doby nás postihne pěknej ceďák, a tak mi v botách šíleně čvachtá. Fakt hnus. Po nějakých dvanácti hodinách přichází krize. Pravda, čekala jsem ji dřív a jinak. Běžím, jdu, běžím, jdu. Vlastně mi nejde běžet, bolí to, nechce se mi nebo to spíš nejde.

Říkám si, že to nevzdám. Prostě to odchodím. Trenér nevypadá moc nadšeně, ale možná doufá, že už s ultra maratonem konečně přestanu. Manžel přichází a povídá: „Víš Baru, bavili jsme se s trenérem, a prostě co je nad 100 kilometrů, to pro tebe prostě není. Maraton a 100 kilometrů běháš dobře, ale tohle ne, Spartathlon bys neuběhla.…“

Když se při běhu zavírají oči

Pokouším se běžet dál a pořád mi v hlavě šrotují jeho slova. Přece sedm let netrénuji jen tak, aby mi někdo řekl, že se shodli, že na to prostě nemám…

Nevím, co se ve mě probouzí. Jestli je to vztek nebo co to je, ale přes všechnu bolest se neskutečně koušu a rozbíhám to. Běžím a nechápu. Doteď nevím, jestli to byl záměr mě vzpružit, nebo jejich pravda. Ale pomohlo to! Nasazuji zase tempo kolem 6:15/km a běžím a běžím…

Trenér se vrací ze spací přestávky a nevěří. Říká manželovi „Tak co, ještě jde nebo už to zabalila?“ Myslím, že pěkně koukal, jak jsem ožila.

Jsou asi tři ráno. Mám za sebou 15 hodin běhu a usínám. Běžím a zavírají se mi oči. Další krize. Prosím manžela o kafe. Bud mě vzpruží, nebo zabije. To kafe. Hledám písničky, co mi poslala Kateřina Kašparová.

Začíná hrát Michal David. Bože! Nesnáším ho, ale tak nějak mě to probírá! Kopu do sebe kafe a v uších mi zní céčkááááá… tak tohle mě fakt probralo. Díky, Kačko!

Po druhém ceďáku se brodila v potoce

Další krize přichází na 19 hodinách, někde na 165 km. Říkám si, sakra, ať už je konec! Neskutečně se to vleče. Poslouchám hudbu stále dokola, občerstvuji se, jím i přes nechuť. Musím, jinak odpadnu.

Neustále se celý závod honím s Lenkou Barochovou. Předběhla jsem ji kolem 170 kilometru, ale je to pořád těsné. Náš rozdíl jsem asi jen dva kilometry. Jde o medaile. Nemůžu zvolnit, strašně chci, ale nemůžu!

Snažím se počítat, kolik hodin musím ještě běžet, tak, aby neměla šanci mě už předběhnout. Kdy budu moc začít jen chodit. Přichází zase ceďák a bouřka jako prase. Místo trasy je to jeden velkej potok. Jsem totálně durch. V tomhle běžím asi dvě hodiny, bouří všude kolem a my jen běžíme. Pořád dokola, stejným směrem už druhy den.

Ceďák přestává, odhazuji bundu, kšiltovku, odmítám se převlékat do suchého a ztrácet čas. Navíc se bojím, že mě někde něco sekne a už se nehnu, nerozeběhnu.

Myslím na to, že bych mohla, měla a chtěla dát 200 kilometrů. Ještě jednou běžet kolečko s vítěznou vlajkou. To běžíte a všichni běžci a lidé kolem vám tleskají, fandí. Úžasný pocit. Vlaječku dostanete na 100 a 200 kilometru. Hurá, mám ji v ruce!

Nekonečná poslední hodina

Běžím a hrnou se mi slzy do očí. Dokázala jsem to! Překonala jsem všechny krize, překonala sama sebe! Mám ohromnou radost, že na chvíli zapomínám na tu bolest zad, nohou a praskajících puchýřů, Pro pochopení, to je pocit, jako když vám s každým krokem někdo zapichuje jehlu pod nehet. Fakt luxus.

Zbývá asi poslední hodina. Je nekonečná. Už bych si mohla dovolit jít a budu druhá, ale přece nepůjdu, když ještě dokážu běžet. Trenér říká, že dám tak 204 nebo 205 kilometrů. A tak poslušně běžím dál. Trpím bolestí, ale běžím. Občerstvuji se a jím. Nechci, aby mi došlo a složila se chvíli před koncem.

Konečně poslední kolo. Do ruky dostávám pytlíček se svým číslem. Až zazní signál, položíme je všichni na zem, kde jsme a je konec! Naproti mi jde manžel s trenérem. Já si to šmajdám už poslední kolečko, už prostě neběžím. Trenér zkouší něco, ať ještě běžím, ale říkám, že už na to prdím (říkala jsem to vulgárněji).

Signál! Pokládám pytlík. Pocit úlevy, sebepřekonání, radosti, vděku. Mám to! Podařilo se mi odběhnout 204 kilometrů a 787 metrů. Jsem druhá v republice na 24 hodin! Druhá v republice!

Poděkování manželovi, trenérovi a sousedovi

Nikdy bych tohle nedokázala bez čtyřiadvacetihodinové podpory manžela, který neustále plnil má přání a rozkazy (a že to umím), podpory trenéra a souseda, který je střídal v občerstvováni. neskutečně si cením jejich podpory.

Hodně z vás se ptá, co jsem jedla a pila. Každých třicet kilometrů jsem do sebe dostala domácí vývar, jedla jsem piškoty, banány, slané tyčinky, brusinky, čokoládu, gumové medvídky, cukry a čtyři energické tuby. Pila jsem jonťák, vodu, magnesii, colu, kofolu, birell, čaj, jedno kafe a tonic.

Další otázkou je, na co jsem těch dlouhých čtyřiadvacet hodin myslela? No, celkově si člověk asi stihne popřemýšlet o životě, práci, závodě, proč to dělá, jestli mi to vůbec stojí za to a jestli fakt tu bolest chci.

Pak pozorujete ostatní běžce, řešíte, co vás bolí, jak dlouho ještě musíte běžet, co jíst a pít, jestli je čas na záchod. Občas prostě jen tupě běžíte a čučíte do země…

Říkáte si, jestli tohle chcete ještě někdy absolvovat. A čím víc se blížil konec, tím víc jsem přemýšlela, jakej poběžím další závod…

Mistry se stali Horčička a Churaňová
Mistrovství ČR v běhu na 24 hodin se konalo minulý víkend v Kladně. Na kilometrovém okruhu Na Sletišti se mezi muži nejlépe vedlo Jiřímu Horčičkovi (ČAU-Ostřetín), který uběhl 259,122 km. Druhý skončil Milan Šumný (253,094 km) a třetí Radek Brunner (244,506 km). Mezi ženami zvítězila Radka Churaňová (Lokomotiva Trutnov) výkonem 221,000 km před Barborou Chumlenovou z AC Mladá Boleslav (204,787 km). Třetí byla Lenka Barochová (198,469 km). Celkem bylo klasifikováno 48 mužů a 18 žen.