Eliminační kola, z nichž vzejdou finalisté, se budou konat v sobotu přímo v sokolovně. Samotné nedělní finále, na něž je do sportovního stánku na Výstavišti zvána i veřejnost, se odstartuje v neděli přesně úderem poledne. „Finále, kde bude k vidění evropská capoeiristická špička, bude rozděleno do dvou bloků, které budou prokládány ukázkami a doprovodným programem,“ říká za boleslavské pořadatele Karel Popovič.

První blok velkého finále otevře závěrečné semifinálové kolo, kde se utká osm nejlepších závodníků v každé kategorii. Do finále postoupí z každé kategorie čtyři nejlepší. Po doprovodném programu bude zahájen druhý blok, samotné finále. Podle kategorie budou soutěžící hrát hry Sao Bento, Benguela, Iuna a Angola. Celé mistrovství doplněné doprovodným programem bude trvat přibližně tři hodiny.

Mistrovství se zúčastní zhruba dvě stovky soutěžících z celé Evropy. Významnou roli v soutěži budou hrát samozřejmě i české capoeiristické špičky. Celou akci pořádá mladoboleslavský klub Vem Camará Capoeira v čele s prezidentem asociace Mestre Paçocou, svou účast ale přislíbili i zástupci jiných skupin, které se tomuto bojovému umění věnují.

Capoeira v České republice má již téměř dvacetiletou tradici a počet jejích aktivních příznivců v různých městech narůstá.

Ke světové špičce patří i mladoboleslavský Professor Atabaque (Karel Popovič), který se spolu se svými svěřenci ve světových soutěžích pravidelně umisťuje na předních příčkách.

Ilustrační foto.
Město automobilů se promění na město kol

TANEC NEBO BOJ?

Capoeira je unikátní kombinací tance, akrobacie a bojových prvků. Souboj dvou soupeřů je možné nejlépe definovat jako předstíraný boj – hru založenou na improvizaci. Důraz je kladen zejména na plynulost souhry pohybů obou hráčů, což v kombinaci s hudbou a zpěvem činí Capoeiru bojovým uměním, které je atraktivní nejen pro zúčastněné, ale i pro diváky. Capoeiru není možné jednoznačně přiřadit ani do kategorie bojového umění, sportu či folklóru.

Do své současné podoby se caopeira vyvinula v Brazílii, kde spolu s fotbalem zaujímá 1. místo v žebříčku nejoblíbenějších sportů. Svůj prvopočátek má ale pravděpodobně u afrických kmenů, jejich příslušníci byli do Brazílie zavlečení jako otroci. V roce 1972 byla capoeira oficiálně vyhlášena brazilským národním sportem, čím se začala i éra organizování místních a národních turnajů. V pol. 70 let bylo už hodně akademií po celé Brazílii a první mistři začali učit capoeiru v USA a Evropě. Vyznavači capooeiry se dělí mezi dva styly: REGIONAL a ANGOLA. Toto dělení bylo nejvíce znatelné ve 40 až 70 letech 20. století. V současnosti se vyvinul nový trend, který se pokouší sjednotit obě školy pod motem: „Capoeira é uma só“ (Je jen jedna Capoeira).

Fyzická hra zachycuje pouze jednu třetinu toho, co v sobě capoeira obsahuje. Hudba a zpěv jsou dva neodmyslitelné aspekty, bez kterých by samotná hra byla jen bezduchým kopáním do vzduchu. Hráči získávají energii potřebnou pro své výkony od osob v rodě, které zpěvem a potleskem inspirují oba soupeře. Základním hudebním nástrojem je Berimbau, strunný nástroj připomínající luk. Berimbau určuje tempo hry, představuje jakýsi vnitřní rytmus capoeiry, kterým se každý hráč řídí.

Mezi další nástroje patří ještě Pandeiro (tamburína) a Atabaque (velký buben), Agogo (dvojtý plechový zvonek) a Reco-Reco ( škrabka vyrobená z bambusu). Písně v Capoeiře mají různou tématiku. Většinou popisují aktivity v rodě. Zpěv v rodě má dvojí význam. V první řadě oživuje hru a dává celé capoeiře kulturnější podobu, na druhé straně udržuje naživu tradice, které by se jinak z capoeiry vytratily.

Jak v minulosti, tak i v současnosti se vědomosti v capoeiře především přenášeli ústním podáním a písně jsou jedním ze způsobů, jak mistři předávají své vědomosti dále.

Petr Bašus je zakládajícím členem Telegrafu.
S rockovou nadílkou přijedou do Mladé Boleslavi kultovní kapely

POPOVIČ: Capoeira je nejlepší terapie

Karel Popovič sportem žije. V dětství ho oslovilo judo, jakmile ale poznal capoeiru, jeho volba byla jasná. Brazilské bojové umění ho oslovilo nejen svou dynamikou a rytmem, ale zejména krásou a elegancí každého pohybu. „Seznámil jsem se s partou skvělých lidí a najednou jsem si nedokázal svůj život bez capoeiry představit,“ říká Popovič.

Jak jste se tedy vlastně poprvé setkal s capoeirou?
Ze zdravotních důvodů jsem v roce 1999 musel přerušit tréninky juda. Nechtěl jsem ale jen tak sedět doma a nic nedělat. Seznámil jsem se se skupinou lidí, se kterými jsme začali chodit do tělocvičny jedné boleslavské základní školy. Někdo tam dělal akrobacii, někdo break dance, koho co bavilo. Tehdy ještě moc neexistoval parkur, kdyby ano, kdo ví, kde bychom teď byli… Bylo to celé takové neorganizované, živelné. Pak jsme vlastně náhodou viděli film Mistr neznámého boje, který je hodně o capoeiře. A chtěli jsme to zkusit.

Jak jste tedy začali trénovat?
Informace jsme si sháněli sami. Zjistili jsme, že v okolních zemích existují sportovní semináře zaměřené přímo na capoeiru. Začali jsme na ně jezdit a co jsme se naučili, to jsme si předávali dál. Nebylo nás moc. Z té původní skupiny jsem už vlastně zůstal jenom já a Martin Kolář.

Proč jste se rozhodli založit oficiální oddíl?
Ono to přišlo tak nějak samo. Já jsem jezdil na semináře a kolem mě se začali dávat dohromady další zájemci. Museli jsme si sehnat tělocvičnu, začít řešit příspěvky a tak. V roce 2003 jsme tedy založili občanské sdružení, tehdy nás bylo kolem deseti patnácti. Děti jsme vůbec netrénovali, pořád jsme to brali jako náš zájem.

Teď trénujete pod hlavičkou Sokola, proč?
V Sokole byly volné prostory a byl to Sokol, kdo nás vzal pod svá křídla. A to znamenalo další změnu. Mohli jsme otevřít tréninky pro děti a začít organizovat mezinárodní semináře s brazilskými mistry. Teď máme jen v Boleslavi 90 členů. Trénujeme ve čtyřech dětských skupinách a jedné dospělé.

Co vás na capoeiře tak baví?
Když jsem začínal, byla to hlavně akrobacie. Teď je to radost z pohybu, lidí kolem mě. Oddílu uzpůsobuji veškerý svůj volný čas, těší mě práce s dětmi, vlastně na všechny tréninky se těším. Někdy jdu z práce úplně zničený, nebaví mě nic. Ale pak to trénink změní. Capoeira je nejlepší terapie. A líbí se mi sledovat, jak se lidé v oddíle vyvíjejí. Hlavně děti. Jak rostou, dospívají, ale jsou vlastně pořád stejně hravé. To jim, doufám, capoeira, umožňuje. Není to dril, člověk se u ní musí uvolnit a bavit.

Jak se za těch 15 let capoeira změnila?
Hrozně moc. Dřív nás bylo pár, dychtili jsme po informacích, kterých bylo málo. Dneska je internet, všechno si můžeme najít. Je nás hodně, capoeira neuvěřitelně expanduje. Oddíly jsou v podstatě ve všech větších městech v České republice. Ale je krásné, že pořád je mezi těmi, kdo se jí věnují naplno, nějaká vazba. Navzájem se sledujeme, s mnohými se přátelíme, navzájem si jezdíme na semináře, na soutěže. Capoeira není jen sport, je to hodně o vazbách mezi lidmi, o určitém životním stylu.

Jak jste se za těch 15 let změnil Vy?
Hodně! Když jsem začínal, byl jsem typický sídlištní sígr. Rval jsem se po diskotékách, pořád lítal po venku, nic mě pořádně nezajímalo. Byl jsem prostě mladý a chtěl jsem si užívat. A pak to všechno dostalo řád. Dneska vlastně žádný volný čas nemám a nelituju toho. Buď jsem v práci, s rodinou nebo na capoeiře. Mám štěstí, že mi to manželka zatím toleruje.

Ona se capooeiře nevěnuje?
Ne. A jsem rád, každý máme právo na svoje koníčky. Ale synové už pravidelně trénují a docela jim to jde. Ale hlavně je capoeira baví, našli si svoje kamarády, to je pro mě nejdůležitější. Snad bude bavit i dceru.

Teď, u příležitosti 15 let capoeiry v Mladé Boleslavi, pořádáte osmý ročník Otevřeného ME v capoeiře. Máte strach z mezinárodní účasti?
Určitě ne. Pořádáme ho již potřetí, soutěžící se k nám velmi rádi vracejí. Řekl bych, že kvalitní organizací akcí jsme pověstní. To už ale určitě není jenom o mě, ale o celém týmu lidí. Nikdo z nás to nedělá profesionálně, jen ve volném čase. Pomáhají jak aktivní capoeiristé, tak jejich rodiče, kamarádi, známí. Někdo pomůže finančně, někdo tím co umí. Ale výsledek vždy stojí za to.

Co byste si přál do dalších patnácti let?
Hlavně abych víc nešedivěl (smích). A pak vlastně abychom zůstali na stejné vlně jako teď. Děti přicházejí a neodcházejí, všechny tréninky máme plně obsazené. Z těch, co vyrostli, se z některých stávají trenéři. A je strašně hezké, že i když někdo skončí, pořád s námi zůstává v kontaktu. Občas třeba zajde na trénink, staví se na návštěvu, zastavíme se na chvilku na ulici. Nebo se někdo třeba po pětileté pauze vrátí a trénuje s námi dál. Capoeira pro nás není jen sport, je to kamarádství. To je asi nejhezčí.

Zápas 16. kola FORTUNA:LIGY Bohemians Praha 1905 - 1. FK Příbram 2:2.
K poslednímu ligovému zápasu roku přijede do Příbrami Sparta