Kdo byli mocní druidové? Popsal je už Caesar, z křečí obětí četli budoucnost

Nejpodrobnější popis druidů pochází ze Zápisků o válce galské, sepsaných kolem roku 50 před naším letopočtem slavným římským vojevůdcem Gaiem Juliem Caesarem. Přestože se tyto zápisky tváří jako svědectví z první ruky, je většina textu založena na historkách a příbězích, které znal legendární římský politik a válečník jen z doslechu a převzal je z dřívějších zpráv starších autorů, jako byl například Posidonius. Informuje o tom Heritage Daily.

Svatí vůdci a soudci

Caesarův popis druidů je zachycen v šesté knize v kapitolách 13 a 14 a dále 16 až 18. Píše tam o tom, jak se druidové „zabývají vším posvátným, provádějí veřejné i soukromé oběti a vykládají všechny záležitosti týkající se náboženství“. Tito muži podle něj byli také arbitry sporů a soudci nad zločiny.

Tomu, kdo se vzepřel jejich vůli, prý druidové bránili v tom obětovat jiného člověka, což se považovalo za nejtěžší trest, protože jen obětováním druhého bylo možné uspokojit mysl bohů, a zajistit tak vlastní přežití. Provinilec čelil také vyloučení ze společnosti, neboť všem ostatním bylo zakázáno s ním mluvit, aby z tohoto kontaktu sami „nepřijali nějaké zlo“.

Brutální vikingský rituál šlo provést, uznali vědci. Oběť prožila děsivé peklo

Samotným druidům vládne podle Caesara ten, kdo „má mezi nimi nejvyšší autoritu“. Pokud se po smrti takové osoby nenajde její důstojný nástupce, mohou ti, kdo mají „přednost v důstojnosti“, předložit svou kandidaturu k volbám. Takové řešení ale prý někdy ústí v ozbrojené násilí, v němž si kandidáti zkouší upevnit svou pozici likvidací protivníků.

A jací byli druidové po duchovní stránce? Podle Římanů studovali poezii, přírodní filozofii, astronomii a nauku o bozích. Někteří strávili svým výcvikem až 20 let. Znalosti si předávali prostřednictvím ústní tradice a veršů, neboť psaní by mohlo vyzradit jejich doktríny lidem. Proto se považovalo za nezákonné.

Lidské oběti? Římané je druidům přisuzovali

„Národ všech Galů je extrémně oddán pověrečným obřadům; a proto ti, které trápí neobvykle těžké nemoci, a ti, kdo jsou zapojeni do bitev a nebezpečí, buď obětují lidi jako oběti, nebo přísahají, že je obětují, a pověřují druidy vykonáním těchto obětí,“ uvádí ve svých zápiscích Caesar.

Podle něj se k tomuto rituálu používaly proutěné figuríny upletené z vrbového proutí, k nimž byli lidé určení k obětování připoutáni a upáleni zaživa.

Jiná zpráva řeckého historika Diodora Sicula, zachycená v díle Bibliotheca historicae z roku 36 před naším letopočtem, popisuje postup druidů při obětovávání lidí zase jinak: „Tito muži předpovídají budoucnost pozorováním ptačího letu a zpěvu a obětováním svatých zvířat … ve velmi důležitých věcech připravují lidskou oběť, jíž vrážejí dýku do hrudi; ze smrtelných křečí končetin a z tryskání krve jsou pak schopni číst budoucnost.“

Je otázka, nakolik je vyprávění římských vojáků a historiků v tomto bodě věrohodné, protože například Caesarovo tvrzení o proutěných figurínách zní dost neprakticky - po zapálení by proutí rychle ztratilo svou pevnost a připoutaní lidé by je zřejmě dokázali zpřetrhat. Za pozornost stojí také to, že druidové stáli na řadě míst na čele odporu proti římské invazi, takže římský vojevůdce měl důvod je pomlouvat.

Druidové při římské invazi do Británie

Za vlády císaře Tiberia (14 až 37 našeho letopočtu) se Římanům podařilo potlačit druidy v Galii, ale v Británii a Irsku byli nadále silní, a to až do příchodu hlavní invazní síly, k němuž došlo v roce 43. Při tomto vylodění mohli Římané čerpat i z předchozích Caesarových zkušeností se dvěma expedičními výpravami na britské ostrovy, k nimž došlo v letech 55 a 54 před naším letopočtem.

Invaze druidy vytlačila na okraj a donutila je stáhnout se do pevnosti na ostrově Mona (Anglesey) ve Walesu, odkud nadále podnikali výpady proti Římanům. Tuto jejich hrozbu se rozhodl definitivně rozdrtit guvernér Suetonius Paulinus, a v roce 60 nebo 61 zaútočil na ostrov (přičemž je pravděpodobné, že potlačení druidů byla jen záminka a skutečným důvodem k útoku bylo materiální bohatství ostrova).

Štítová bojovnice, nebo nebinární válečník. Slavný vikinský hrob skrývá záhadu

Útok popsal římský historik Tacitus: „Na břehu stála nepřátelská armáda s hustými řadami ozbrojených válečníků, mezi nimiž se míhaly ženy v černém oděvu jako Fúrie, s rozcuchanými vlasy a rozžhavenými železy. Všude kolem druidové zdvihali ruce k nebi a chrlili strašlivé kletby a děsili naše vojáky neznámým pohledem, až jim jakoby ochrnuly končetiny, takže zůstali nehybně stát a byli vystaveni ranám.

Poté však, pobízeni rozkazy svých velitelů a vzájemným povzbuzováním, aby se netřásli před tlupou zuřivých žen, zvedli své praporce, porazili veškerý odpor a uvrhli nepřítele do plamenů jeho vlastních rozpálených želez. Jejich síla se pak převalila na dobyté území a háje, oddané nelidským pověrám, byly zničeny. Cítili se skutečně povinni pokrýt oltáře krví svých zajatců a nechat svá božstva nahlédnout do lidských vnitřností.“

Druidové v kultuře

O přítomnosti druidů v irsku víme nejvíce ze středověkých legend a z hagiografií různých světců. S příchodem křesťanství se začal v irské společnosti rozmáhat pohled na druidy jen jako na čaroděje, básníky, historiky a soudce, až se nakonec rozplynuli v mýtech a legendách.

Teprve v 18. století začal zájem o ně v Anglii a Walesu znovu ožívat. Zásluhu na tom měl mimo jiné slavný anglický spisovatel a historik 17. století John Aubrey, který začal spojovat jejich existenci se Stonehenge a dalšími megalitickými památkami. Tuto teorii podpořil i anglikánský kněz a průkopník moderní archeologie William Stukeley, který tvrdil, že britští starověcí druidové vyznávali monoteistické náboženství zděděné od biblických patriarchů; toto druidské náboženství nazval „patriarchální křesťanství“.

Stukeley tvrdil, že druidové vybudovali i kamenné kruhy, jež měly být součástí monumentů symbolizujících Svatou trojici - to ovšem moderní archeologie popírá.

K dalšímu oživení zájmu o druidy došlo během 19. století, a to zejména zásluhou Edwarda Williamse, známějšího spíše jako Iolo Morganwg, jehož posmrtně vydané dílo Iolo Manuscripts and Barddas líčilo smyšlené starověké druidské dějiny na britských ostrovech (podobně jako v českých zemích daly velký impuls obrozeneckému hnutí podvržené falešné Rukopisy). 

Ponižující poprava Jany z Arku: Ukažte ji nahou, ať je vidět hořící klín

Druidské téma se v té době objevilo dokonce i na jevišti, a to v opeře Giovanniho Paciniho z roku 1817 na libreto italského libretisty Feliceho Romaniho La Sacerdotessa d’Irminsul („Kněžka z Irminsulu“) o druidské kněžce.

V současnosti se zájem o druidské učení a víru velmi liší a neexistuje žádné dogma, jež by následovali všichni přívrženci této kultury. Některé prvky současného neodruidismu navazují na 18. století a z velké části se opírají o prameny z tohoto období. Podle Heritage Daily tak přehlížejí historické skutečnosti, které se podařilo o tomto náboženství z doby železné zjistit, ve prospěch romantizované konstrukce.