Byl jsem hodně malý a pamatuji si, jak jsem seděl na židličce u postele v kuchyni a něco jsme si spolu povídali. A pak si přesně vzpomínám, když nám babičku odvezli. Stál jsem za rohem za domem, vykukoval a sledoval, jak od nás odjíždí černé auto. Měl jsem slzy v očích a tušil jsem, že babičku už nikdy neuvidím.

Taky se, táto, pamatuji, jak jsme každý Štědrý večer ještě před večeří vyrazili na hřbitov. Tam jsme babičce a dědečkovi zapálili svíčku, cestou si povídali – a když jsme se v té futeři vrátili, byl tam najednou ustrojený stromek, pod ním dárky a na stole večeře. Jak jsi to, mámo, mohla tak rychle stihnout? Nebo že by Ti pomáhal Ježíšek?

Taky se pamatuji, táto a mámo, jak jsem vám oznámil, že jsem poprvé jel na kole. Pravda, rozjel jsem se, ale nevěděl, jak zatočit, proto jsem sousedům porazil strom a s krvavým kolenem dorazil domů oznámit tu věc o kole. Nic jste mi neřekli. Jen jste na sebe mrkli.

Taky si táto, pamatuji, jak jsme chodili na fotbal, protože ty jsi byl velký borec a já chtěl být jako ty. Pamatuju, že tam u nás, v té vesničce na Mladoboleslavsku, v Doubravě, se hrál zápas staré gardy a ty jsi, už ti pár let bylo, vystřelil takovou ránu, že ti asi dvě stě lidí tleskalo. A já byl pyšný, že jsem Tvůj syn.

Maminko, musím Ti říct, že když jsme se v neděli vraceli s tátou z těch fotbalů, moc jsme se těšili na to, jak budou doma zarosená okna od oběda, který doděláváš. Tvoje bramboračka s houbami byla jedinečná.

Ještě k tomu jídlu, táto. Já vím, že Ty jsi nikdy nevařil, ale když máma opekla skopové na česneku, ten česnek jsi zajistil Ty – oloupal a utřel. To byla vůně v celém bytě.

Pak jsme se najedli, Ty sis, táto, lehl na gauč, přikryl sis hlavu novinami a dal si dvacet.

K té televizi. Vzpomínám si, jak jsme spolu fandili naší fotbalové partě, když hrála evropský fotbalový šampionát v roce 1976. Tys ležel na gauči, já vedle tebe seděl na židli a nohy natažené na onom gauči. Televize ve své černobílosti prskala, ale my jasně viděli, jak se Tonda Panenka rozebíhá a pověstným dloubákem posílá Československo ke zlaté medaili. Oba jsme řvali jak malí kluci.

Taky jsem Ti, maminko, chtěl říci, že se Ti omlouvám, jak jsem byl neskutečně vybíravý v jídle. Vždyť já jsem skoro nic nejedl.

A Ty jsi mi vždycky vařila to, co mi bylo po chuti. A vlastně nikdy jsi mi za to nevynadala. To Ty, táto, mnohokrát. A vlastně díky za to, že jsem musel k Tobě často přijít, stáhnout si kalhoty, ohnout se přes koleno – a Ty jsi mi jich vařečkou pár nasadil.

Jenže, táto, Ty ses se mnou nepáral, ani když jsem byl starší. Pamatuješ si, jak jsme seděli u stolu u oběda a já něco odsekl? Tys mi dal takovou facku, že mi lžíce vypadla a talíř se rozlil. To mne tak naštvalo, táto, vážně, že jsem se urazil a bouchl s dveřmi a utekl do pokojíku. Protože jsem ale tušil, že to bouchnutí bylo veliké, tak jsem se zamkl – a neotevřel, i když jsi mlátil pořádně.

A ještě na jednu facku se, taťko, pamatuji. V autobusové čekárně jsem s kamarádem našel krabičku cigaret a tu jsme vykouřili. U toho jsem hlídal našeho pejska, kterému ale, když jsem kouřil, auto přejelo nohu. Tys přišel domů a nechtěl, abych na tebe dýchnul, ale ptal ses, kde je Punťa. Když jsi ho viděl schouleného v rohu, tak jsi mi ji vysolil. Ta mlaskla!

Taky se pamatuji, táto, jak jsem šel do učení a když jsem přijel domů, ptal ses, jaké mám známky.

A já svoji první známku měl pětku. Tak jsem Ti ukázal tu knížku, kde ta číslovka zářila. A pamatuješ si, tati, cos řekl? Podíval ses na mne a řekl jen stručné: Vole!

A mami, víš, jak jsem byl strašně pyšný, že jsi byla pošťačkou? Každý Tě znal – a každý znal i mě. A to mi dělalo dobře. Jak já s Tebou rád jezdil a pomáhal Ti roznášet noviny! A když jsi mě nechala razítkovat dopisy, byl jsem v sedmém nebi. Pamatuješ, jak jsem s razítkem mlátil a jak mi to šlo? Já Ti vlastně nikdy neřekl, jak Ti to v pošťáckém mundúru slušelo. Byla jsi jako z jiného světa.

Mami, tati, teď si uvědomuju, že jsem vám snad nikdy neřekl „maminko a tatínku“. Vždy jsem Vás oslovoval „mami a tati“. Přitom jste si to zdrobnělé oslovení tak neskutečně zasloužili.

Je toho moc, co bych vám chtěl říct. Jenže tak už to bývá. Na slova bývá často pozdě. Když žijeme vedle sebe, připadá nám všem vše tak nějak obyčejné, normální, běžné, nezajímavé. Nezabýváme se tím, že bychom se zastavili a někomu blízkému poděkovali, usmáli se na něho. Vždyť je to prostě tak normální, až nám to připadá zbytečné. Proč mluvit…

Jenže pak stojíme kousek od kostelíka, zapalujeme svíčku – a v tu chvíli nás napadne tisíckrát „proč“. Napadají nás útržky ze života, které se převracejí neskutečnou rychlostí a skládají mozaiku života. Toho, co se ve své podobě už nikdy nevrátí. Opravdu nikdy. Zůstávají vzpomínky.

I proto jsem Vám tohle chtěl všechno, milá maminko a milý tatínku, napsat. Proto, že jsem Vám to nestihl říct. Tak Vám to aspoň píšu a posílám do nebe…

Váš Jirka

Autor je šéfredaktorem Deníku – region střední Čechy + Pražský deník.