Jde o zvukotěsné bubliny, jež jdou nasadit na hlavu nebo ve větší velikosti položit na stůl. V prvním případě zajišťují nositeli bezvadné ticho, ve druhém umožní dvojici nebo trojici vedoucí dialog, aby se slyšela i v hlučném prostředí.

Řeknete si možná další blbost… Já ale říkám geniální nápad!

Při dnešní hlasité hudbě si totiž na zábavě máte šanci popovídat jen když kapela odpočívá. A někdy ani to ne, protože jsou zábavy, kde živou hudbu nahrazuje ve chvílích odpočinku, ta reprodukovaná. Domů se pak vracíte úplně vyřvaní, protože zdělit jakoukoli informaci druhé osobě lze jen velmi hlasitým houkáním přímo do jejího zvukovodu. Stejně zoufale si někdy člověk připadá i v některých barech nebo hospodách.

Jenže co se hluku týká, obklopuje nás prakticky všude a sehnat výběrové ticho, o němž před lety zpíval ve své písni Pavol Habera, je fakt dřina. Natož naplnit si s ním byt, jak v písni radí . Tenhle problém řeší bubliny – láteření manželky i řev dětí, nebo zvonění telefonu, budou věcmi, co vás už nevzruší.
Jeden můj kamarád je zavilý metalista a hard rocker, který od dob svého raného mládí nevynechal snad jediný pátek, kdy by nebyl na nějakém koncertu. Když jsme se nedávno na jednom z nich potkali, všimla jsem si, že mu kouká z jednoho ucha kus vaty. „Co máš s uchem?“ ptám se. „Nic, jen jsem zjistil, že mě ráno z toho rámusu bolívá hlava, a tak si dávám vatu do uší. A čoveče, pak je ten zvuk akorát,“ liboval si. Až bude mít narozeniny, vím co dostane. Zvukotěsnou bublinu.