Ožehavé to téma jsou psí hromádky. Je jasné, že na celou problematiku se jinak dívá majitel psa, než ten, který doma chlupáče nemá. Tak jako tak, psí exkrement na chodník, trávník, přechod pro chodce prostě nepatří.

Těm, kteří po svém pejskovi dokáží hromádku bez „keců“ uklidit, patří dík! Je však mnohdy velmi smutné poslouchat názory některých lidí, kteří po svém pejskovi neuklidí. „Koše jsou daleko; když je poblíž, není tam zas pytlík a lopatička; platím poplatky, nechť se město stará,“ ozývá se mnohdy. Na to nemůže nemířit pichlavá otázka – když jako obyvatel města platím vodné a stočné, mám se jít také vykálet na ulici a městu říct, že když vodné a stočné platím, nechť si to umyjí vodou z hydrantu? Asi těžko!

Všechno to je jen o lidech. O ničem jiném! Třeba o té babičce, co jsem minule pozoroval, sedíc na autobusové zastávce. O dvou berlích stěží držela balanc na chodníku, když jí její černý pudlík táhl za kosem, tahajícím ze zabláceného trávníku pod malým smrčkem žížalku. Nebudu to prodlužovat, kosa do své malé tlamičky nechytil, avšak hromádku po sobě nechal. Nechal schovanou pod stromkem, kde lidem na očích prakticky nebyla, ba co víc, podpořila by růst pichlavého stromku.

Velice mě pak překvapilo, když babička po delším šmátrání v kapse svrchníku vyndala igelitový sáček, opřela berličky o strom, a začala sbírat pejskův bobeček. Po celém, asi desetiminutovém procesu, odešli společně k desítkám metrů vzdálené popelnici… A šlo to! Ač stará, těžko se pohybující, ukázala všem, že uklízet po svém čtyřnohém kamarádovi, je jen o tom chtít, ne se jen vymlouvat, že to nejde!