Stáří je prý jen pro statečné. Potíž je v tom, že zestárneme všichni, ať jsme stateční nebo ne. Vlastně ani to není tak docela pravda, vysokého věku se dožijí jen ti, kdo mají štěstí. Ale je to opravdu takové štěstí?
Když je člověk mladý, má pocit, že se ho stáří netýká. Nedokáže si představit, že jeho chůze nebude vždycky lehká, sluch jemný a oči bystré. Možná si myslí, že si staří za své potíže můžou sami. Určitě nežili tak, aby si svěžest uchovali. Nestarali se o sebe.
Seriál Hlasů Deníku
• Významní čeští spisovatelé píší pro Deník.cz o stáří.
• První text je od Aleny Mornštajnové.
• Postupně přispějí i Michal Viewegh, Irena Obermannová a Martin Vopěnka.
To mně věk vitalitu neubere, myslí si. Mě klouby bolet nebudou, zažívání budu mít stoprocentní a při chůzi do kopce se nezadýchám. Protože já se o sebe budu starat. Zavčas rozpoznám ten moment, kdy začít s rozumnou životosprávou, kdy skoncovat s alkoholem a cigaretami. Teď ne, teď jsem ještě mladý, teď musím hodně pracovat, vydělat spoustu peněz, postavit dům, taky trochu cestovat a něco si užít, od toho přece mládí je. Tak honem, honem, uhněte mi z cesty, pospíchám.
A podle toho se k seniorům někteří i chovají. Netrpělivě poklepávají nohou a významně vzdychají, když je svou pomalostí zdržují, vymýšlejí vtipy na důchodce obcházející se slevovými letáky regály obchodů. Protože roky s sebou nenesou jen chátrající tělo, odchodem do důchodu člověk ztrácí i podstatnou část příjmu a možnost přivýdělku.
I to mladý člověk samozřejmě vnímá, ale nechápe. Za ty roky už má mít člověk všechno, co je k životu zapotřebí – bydlení, vybavení, auto a pořádný balík v bance, aby nemusel pobíhat po slevách a počítat každou korunu, myslí si. A vůbec, můžou být rádi, že nějaký důchod mají. Naše generace na tom bude mnohem hůř.
Ano, to je docela možné. Ale možná taky ne. Ale hlavně – dnešní důchodci spoustu let pracovali, starali se o své děti, poskytli jim vzdělání, mnozí se starali i o své rodiče. Roky platili daně, odváděli část svých platů do důchodového systému. Spoléhali se, že stát je dobrý hospodář a oni jednou budou moct prožít důstojné stáří.
Důstojným stářím nemyslím jen finanční zabezpečení. To je bezesporu důležité. Důležitý je i pohled, jakým se na generaci seniorů díváme.
Jsou to lidé, kteří mají neocenitelné zkušenosti. Vědí, že člověk je bytost chybující. A protože lidstvo není jednolitá masa, ale zástup skládající se z jednotlivců, někteří se ze svých chyb poučili, jiní ne. Tak jako jsou problematičtí mladí, existují i problematičtí senioři. Protože bezohledný mladík zestárne do bezohledného starce. Ze závistivé mladé ženy jednou bude zahořklá stařena.
Já jsem ke starším lidem vždycky vzhlížela. Možná je to tím, že miluji příběhy a za každým starším člověkem vidím příběh. Ten člověk byl kdysi dítětem, studentem, mladým člověkem, rodičem. Miloval a miluje. Lidé v jeho životě odcházeli a noví přicházeli. Musel se naučit odpouštět, vzdát se věcí, ale hlavně vztahů. Prožil radosti ale i žal, a to všechno ho poznamenalo, formovalo a udělalo z něj člověka, jakým je teď. Život ho někdy pohladil, jindy do něj zaťal drápy, poznamenal ho na těle i na duši. K tomu, aby člověk žil dál, je někdy opravdu velká odvaha.
Alena Mornštajnová
je spisovatelka
Milovala jsem svou babičku. Její generace se narodila za jedné války a zažila druhou. Byla ze tří sester a všechny během svého života zažily ztrátu dítěte, všechny brzy ovdověly. Bydlely každá v jiném koutě republiky, a když se ve stáří jednou za čas sešly, posadily se, povídaly si a nakonec tiše plakaly. Ale nikdy, opravdu nikdy jsem neslyšela, že by si babička stěžovala. Do konce svých dní a sil se snažila být užitečná, ale měla i svůj život a své zájmy. Dokázala naplnit svůj čas.
Obdivovala jsem předsedkyni našeho čtenářského kroužku. Bylo jí přes devadesát let a stále měla to, co nemají mnozí mnohem mladší lidé – lásku k životu. Řídila se nepsaným pravidlem – každý den strávit užitečně – zasadit květinu, upéct buchtu, uplést šálu, ušít halenku – prostě cokoli. Každý den udělat něco pro rozšíření svých obzorů – přečíst dobrou knihu – milovala cestopisy, když už sama cestovat nemohla, naučit se pár francouzských slovíček, zopakovat latinu… Vystudovala biologii, mluvila několika jazyky. Dbala na svého ducha i tělo. Zažila a překonala v životě hodně zlých věcí, ale nic ji nezlomilo.
A pak jsme ji jednoho dne našli v slzách. Tato vysokoškolsky vzdělaná dáma se vydala do drogerie koupit si novou rtěnku. Prodavačka jí ji odmítla prodat, na co prý rtěnku ve vašem věku, to jste se spletla, tvrdila a vnutila jí jelení lůj.
Na první pohled maličkost. Možná i tak trochu humorná historka. Ale ve skutečnosti projev neúcty, povýšenosti a nedostatku empatie. Protože stáří není v letech, ale v přístupu k životu. Všichni určitě známe důchodce mladé duchem a pak lidi, kteří nikdy mladí nebyli. A ta prodavačka byla svým nepochopením už stará. Stáří totiž nezačíná určitým číslem, ale myšlenkou, že tohle už se nehodí, to se nedělá. Stáří není ani tak o chátrání těla, které je na první pohled viditelné, stáří je o chátrání ducha. Stáří přichází, když se vytratí vnitřní náboj, chuť žít. Roky ubíhají a já pořád hledám recept na dobrý život.
Učím se od těch, kteří už mají něco odžito. Snažím se poučit z jejich chyb a převzít od nich to dobré. Zatím jsem došla k závěru, že kdyby měli lidé – ať je jejich ročník narození jakýkoli – víc empatie a byli schopni větší tolerance, všem by se nám žilo líp.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
