Kouknu do kalendáře, a tam mi písmenka naznačují, že je Josefa. A tak si vzpomenu, kdo to všechno bude slavit.

Josef Dufek, boleslavský fotbalový prezident. Josef Kettner, umělecký šéf boleslavského divadla. Josef Hladík, manžel kamarádky Jany Hladíkové, cyklista, hokejista, podnikatel. Josef Donát, první šéfredaktor Boleslavského deníku. A pak taky Josef Štajner, náš sporťák. Všem na dálku posílám přání.

V tuhle chvíli, prominou mi ostatní Pepové, mne nikdo jiný nenapadl. Až tento článek pustím do tiskárny, jistě si vzpomenu na další Pepíky, a bude mi z toho ouzko, že jsem si nevzpomněl. Tak se nezlobte.

Pár slov chci ale věnovat jiné myšlence. Každý den se ráno dívám do kalendáře na to, co mne čeká. Plánuji, škrtám, doplňuji, přepisuji. A vždy při otevření diáře oči zamíří nejprve ke jménu toho, kdo právě slaví. Občas stihnu napsat, občas zavolat. Vždycky si ale projedu mozkový seznam, koho pod oním jménem znám.

A to mi připadá nesmírně příjemné – i když nedoneseme dary, třeba ani nezavoláme, protože to jednoduše prokoučujeme, tak si vzpomeneme. Kdyby totiž jména v diářích a kalendářích nebyla zapsána, pak bychom si možná ani neuvědomili, že mezi námi žijí lidé. Takový život je dnes kolem nás.

Kalendáře a diáře kritizuji, protože nám ukazuijí, jak ten čas strašně letí. A zároveň je chválím. Za to vzpomínání.