VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Fejeton: Patálie s Ježíškem

Pár slov o tom, jak Ježíšek neexistuje. Anebo se někde kolem nás opravdu pohybuje?

25.12.2010
SDÍLEJ:

Vánoční stromeček v hostinci U Čendy.Foto: Dajana Zapalková

To vám bylo a je tak. Já mám Ježíška rád. Táhne mi na padesát a vlastně pořád nevím, jestli tady někde přece jen není.

Ale hezky od začátku.

Bylo mi tak nějak pět, šest let.

Malý capart v Loukově, malé vesničce u Mladé Boleslavi, na pokraji Středočeského, Severočeského a Východočeského kraje. Tenkrát o Vánocích bylo vždycky sněhu tolik, že tatínek, než maminka vyrazila do práce, musel vstávat o hodinu dříve a vyhrabat jí cestičku od baráku k hlavní silničce. Jinak by se v tom metrovém sněhu prostě na poštu, kde byla poslem dobrých (někdy i méně dobrých) zpráv, prostě nedostala.

Když se přiblížil ten Štědrý den, věděl jsem, že každým rokem to je stejné. Bude to tedy tak i letos. Odbila pátá večerní a já s tatínkem jsme se zachumlali do všech teplých věciček, které jsme našli. Vzali do ruky svíčku a sirky a vyrazili jsme. V sousední vesničce, jmenuje se Doubrava, je hřbitůvek. Tenkrát to bylo pro mne velkoměsto duchů. A pěšky, dva kilometry ve vánici, jsme vyrazili. Když jsme došli na místo, očistili jsme hrobeček babičky a dědečka, zapálili svíčku, chvíli se na ten hrobeček koukali, a pak jsme vyrazili v té vánici zpátky.

Přitom jsme si tak nějak povídali. Už ani nevím, o čem.

Mezitím maminka dovařila polévku, usmažila ryby, připravila sváteční stůl, ozdobila stromeček, narafičila na něj svíčky i prskavky a taky kolem rozprostřela dárky. Jak to stihla, to nechápu dodnes. Z té hřbitovní túry jsme se vraceli tak po hodině. Maximálně.

Když jsme dorazili domů, už voněla polévka. Bývala knedlíčková. A na stole zavoněla rybička. Tak jsme se na to vrhli. Seděli jsme v kuchyni, kde se odehrával celý život. Vedle, v obýváku, tam se chodilo jen jednou za rok na Vánoce, protože se tam muselo zatopit v naftových kamenech, případně jednou v létě, když přišla vzácná návštěva, bylo tajemno. Tušil jsem, že tam možná před chvílí byl Ježíšek. Kdo ví. Když jsme dojedli, maminka odnesla prázdné talíře, najednou zazvonil zvonek. Vyskočil jsem radostí. Jenže maminka mne do obýváku nepustila. Nejprve to šla zkontrolovat. A při té příležitosti zapálila svíčky (ty pravé) a prskavky. A otevřela okno. A zavolala: Ježíšek už tady byl, právě odletěl oknem.

Patrně tahle chvíle byla pro maminku s tatínkem ta nejhezčí v jejich žití. Měl jsem otevřenou hubu od ucha k uchu. Pod smrčkem kupa dárků. A to jsem, přiznám se, byl docela zlobivé a odmlouvačné dítě.

A tak to šlo rok po roce. Až jsem v základní škole pochopil, že Ježíšek prostě neexistuje.

A narodily se mi děti. Kluk a holka. A já jsem samozřejmě měl za úkol vymýšlet to, jak večer děti odlákat do jiné místnosti, než byl stromeček. Když byly mrňavé, to bylo lehké. Prostě jsem šel na záchod a při té příležitosti jsem zazvonil u domovních dveří. Když děti vyběhly na chodbu, měly u domovních dveří dárky.

Jenže jak rostly, byly pohyblivější a tak trochu i chápavější. A tak jsem vymyslel ježíškofon. Seděli jsme v dětské pokoji, všichni čtyři. A děti začaly být nervózní, protože Ježíšek nikde. Odskočil jsem si, vytáhl dárky a zase jsme si povídali. Děti znervózněly ještě více. Nenápadně jsem se přitočil ke skříni, dal si ruku za záda a najednou – zvoneček. Děti vyskočily radostí a hnaly se do obýváku, kde samozřejmě svíčky svítily, dárky připraveny. A já spokojen splnil svoji misi. U té skříně jsem měl totiž špagát, který byl důmyslně protažen před týdnem vyvrtanou dírkou v umakartové stěně. Skrz ní prolezl provázek do vedlejší místnosti, kde jsem zavěsil zvonek. A pak jsem už jen zatáhl a zvonek zvonil. Pravdou je, že když bylo dětem tak nějak kolem patnácti, a já chtěl zazvonit na zvonek, tak mi řekly: „Ale tati, my jsme věděly, že taháš za špagát, že odcházíš na záchod jen tak. Jen jsme ti nechtěly zkazit radost. Tys byl Ježíšek.“
Tak to byla pro mne rána. Padla moje skoro poslední vize o Ježíškovi. Prostě není. I když…

… i když teď si vzpomínám.

Bylo mi asi těch pět let. Strašně jsem toužil po hokeji s těmi táhly a figurkami, jak s nimi popojíždíte a prostě hrajete hokej. Tatínek mne den před Ježíškem vzal v baráčku tam nahoru, do toho tmavého kouta v prvním patře. A tam byl! Hokej. Tahací, s opravdovými hokejisty a s opravdovým pukem. Maminka zrovna brázdila vesnici na kole při rozdávání vánočních přání, a tak jsme doma byli s taťkou sami. Hokej jsme vzali do kuchyně na stůl a zahráli si jednu partičku. Jen jednu třetinu. A rychle zprávy, do krabice a nad schody. Byl jsem šťastný, že jsme objevili Ježíšovský úkryt (já vím, že Ježíšek neexistuje).
Na tyhle Vánoce jsem se moc těšil. Toho večera jsem se nemohl dočkat. Toho štědrovečerního. A opak to přišlo. Hřbitov, polévka, kapr, zvonek, svíčky, prskavky, obývák. Otevřu dveře, stromeček svítí, prská. A pod ním krásný hokej.

Jenže úplně jiný. Taky krásný. Ale jiný.

Vysvětlí mi někdo, jak by to naši, s tím jejich platem, zařídili? Aby za jeden den, kdy už stejně bylo všude zavřeno, vyměnili jeden hokej za druhý?

Já vím, že Ježíšek neexistuje…

… no jo, ale kdo jiný by tohle dokázal?

Autor: Jiří Macek

25.12.2010 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Podzimní spižírna v ekocentru Zahrada Domu dětí a mládeže na Výstavišti.
4

FOTO: Podzimní spižírnu navštívilo přes 600 dětí

Fotografie, která se stane symbolem letošních voleb.
DOTYK.CZ
6

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

OBRAZEM: Mladoboleslavská průmyslovka slavila 150 let od svého vzniku

Mladá Boleslav - Mladoboleslavská průmyslovka slavila 150 let od svého vzniku. Den otevřených dveří přilákal velké množství těch, kteří školou prošli, ale přišli se podívat i zájemci z řad veřejnosti.

Střední Čechy: Máme celkem 26 poslanců

Střední Čechy /INFOGRAFIKA/ - ANO ovládlo Středočeský kraj. Do poslanecké sněmovny se probojovalo 9 jejich poslanců.

OBRAZEM: Kolomutské dýňování

Kolomuty – Sportovní areál v Kolomutech u Mladé Boleslavi opět žil. Děti za pomoci maminek, dvou tatínků a babiček dlabaly, tvořily a zdobily dýně. V rámci druhého ročníku Kolomutského dýňování děti také dýně nejen dlabaly, ale i kreslily. 

Ano? Ano. I když všichni říkáme, že ne

Sociální sítě, ulice, hospody i obýváky jsou plné nechápavých komentářů. Jak mohl vyhrát Babiš? Okamura? Piráti? Co jsme to za lidi? Jenže tohle je svět kolem nás. Říká se tomu demokracie.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení