V pondělním odpoledni ale na dveře redakce zaťukala paní Eva Trojanová z Bělé pod Bezdězem. „Ráda bych poděkovala,“ řekla nesměle. Odvyprávěla nám životní příběh, při kterém se jí leskly očí. Když dovyprávěla, bylo jasné, že to byly slzy štěstí. Z toho, že dobří lidé žijí a z toho, že její maminka žije. A komu ono poděkování patří? Asi takhle: 22. ledna devadesátiletá paní, maminka paní Trojanové, upadla v mrazivém dni na ulici před svým domem. Zlomená noha nevěštila nic dobrého. Nikde nikdo. Naštěstí se objevil popelářský vůz a v nich řidič Miroslav Šnábl a závozníci, pánové Kilakove. Pohotově na situaci zareagovali a paní doslova zachránili. Následně skončila v péči lékařů. Když paní Trojanová odcházela, jen špitla: „Maminka má zlomenou nohu, ale z nejhoršího je venku. Moc děkuji.“

Zkuste to také. Poděkovat tomu, o kom si myslíte, že si TO zaslouží.

jiri.macek@denik.cz