Oceňujeme nejlepší sportovce, zpěváky, zdravotníky, krásky, herce. Prostě oceňujeme kdekoho. Dalo by se říci, že je přeanketováno a převyhlašováno. Omyl. Čím více anket, čím více oceněných, tím lépe. Každý takový počin totiž mezi nás vnáší pozitivno. To, co nám mnohdy chybí. Nevrlých vztahů máme kolem sebe až přespříliš. Hašteříme se doma se ženou, zda je nutné každý večer své svršky rovnat, nebo zda postačí jen jejich umístění na židli. V práci se hašteříme, protože každý šéf po nás něco chce. Na přechodu nikdo nikomu nedá přednost a v politice vlídné slovo snad ani neexistuje.

I proto mám radost z mnichovohradišťského udělování Cen města. Trochu nadneseně řeknu, že je fuk, kdo tu cenu dostane, protože když už ji dostane, určitě si ji zaslouží. V těchto oceněních se neudělují pochvaly bez důvodu. Nicméně ocenění dvou pánů, které jsem znal a znám, muselo každého zahřát. U srdce. Oba srdcaři jako hrom. Malíř Josef Marek se svého ocenění nedožil, ale jistě někde kolem vše pečlivě sledoval. A snad ho potěšilo, že pochopil, že nežil zbytečně. A ocenění pro dlouholetého šéfa Klubu pracujících a ochotníka Josefa Flanderky? Klobouk dolů za všechno, co pro kulturu ve městě udělal.

Jak říkám, čím více anket, čím více oceněných, tím lépe. Teď ale smekám a gratuluji pánům Josefům – Markovi a Flanderkovi. Proč? Protože každá cena má svoji cenu. Tahle se ale jen těžko vyváží zlatem – ono totiž stačí to prosté Díky, které město vyslovilo. Vždyť každá cena má cenu..