Nepotřebný textil mohli lidé odkládat do předem určených kontejnerů. Zkrátka máme oblečení, že nevíme, co s ním. Poslat jej dál potřebným je jistě bohulibý nápad. Jen mě trochu vyděsil ten údaj v kilogramech. Kolik hadříků a bot, a v případě dam i kabelek a dalších doplňků, si lidé pořídí, aby nakonec přišla nerudovská otázka Kam s nimi?

Jste pěkně rozežraní, řekla by jistě moje prababička a přidala by několik dojemných příhod o jedněch hodobóžových šatech, s nimiž musela přestát všechny tancovačky, křtiny nebo pohřby. A měla by pravdu. Jsme rozežraní. Zatímco dříve měl každý člověk na sezonu jedny boty (a to byl ještě rád), my si jich kupujeme několik. To samé je i s oblečením. Je jiná doba, to je fakt. A jiné materiály. Dnes vydrží tričko asi osminu toho, co kvalitní bavlněné za dob hluboké totality (a na to mám důkaz, neb v několika z nich dodnes maluju).

Ale je tu druhá strana mince. Vysvětlil mi to kamarád ekonom. „No jó, ono je to hezký chovat se skromně a ekologicky, šetřit a nic si zbytečně nekupovat. Ale na tom kapitalismus nestojí! Jestli nebudeme kupovat i zbytečnosti, tak to je náš konec. Konec ekonomiky,“ vysvětlil mi. No nevím, jestli té naší, když třičtvrtě věcí dovážíme, ale světové určitě.

Takže teď chodím do obchodu s novou filozofií. Svědomitě podporuji průmysl a fungování kapitalismu. Otázka ale stojí i jinak – až nám zase zvednou DPH, budeme mít na takovou podporu ještě peníze?