Když pak ministr Heger opravdu zatrhl kořalku, koukali jsme jako trubky. Byl to trochu šok. Ne, že bychom se nedovedli obejít bez panáka, ale vždycky nějaký jen tak mimoděk proběhne a najednou se člověk cítí jako úplný „vemeno", protože, jak se říká, neuděláš nic. Na rovinu: přijdeš do hospody, koukáte na sebe s kamarády, olizujete si rty, máte jasný téma, machrujete, že je to fajn, a přemejšlíte, čím to pivo zahustit. Vyhrála griotka, má asi patnáct. První den za hrdinných výkřiků „liguére!", druhý den se zaťatými zuby, třetí den už její zásoby došly a zbyly jen babské pseudoalkoholické šťávy à la „jablíčko" a to byla konečná.

Šikovnější z nás si z ověřených nemetanolových zdrojů opatřili dobrou domácí kořalku, kterou v menších vzorcích nosili na ochutnávku přátelům, ale v zásadě jsme se všichni těšili, až to praskne. No, stalo se, ale je to chaos, jinak se to nazvat nedá.

Po dalším televizním výnosu ministra Hegera, který mlčky sledovala celá hospoda, se našlo pár cvoků, kteří se okamžitě začali dožadovat čehokoliv umrtvujícího. My skeptici jsme se snažili brzdit nadšení s ohledem na literu vyneseného prohlášení (datum výroby a tak…).

Hospodský chtěl nejdřív zmateně nalévat všechno, a pak po konzultaci s úřady najednou zase raději opět nic. A my? Nějaký kačky jsme ušetřili, ale vzhledem k objemu naší konzumace to není vůbec významný. Až takoví alkáči nejsme…

Tak jsme si dali zase griotku a čekáme, co bude dál. Ale vidíme.

Na zdraví!

Ondřej Urban

Autor je bývalý novinář, nyní pracuje v neziskové sféře. Rád si občas zajde posedět do restaurace na pivo a poklábosit s kamarády…