Včera pršelo. Celý den. Podle toho také panovala nálada kolem nás. Auta jezdila a rozjížděla vodu v kalužích, voda stříkala na chodce.

Chodci se brodili v kalužích.

Na těch chodnících to ale nebylo nejhorší. Daleko šílenější byla chůze po parku na boleslavském Výstavišti. Jít po pískových cestách bez úhony, tedy bez šlápnutí do kaluže, takřka nešlo.

Proti sobě pospíchaly dvě maminky. Obě držely za ruku tak asi čtyřleté dcerky. Načančané maminky pospíchaly, děti za nimi jen vlály. Maminky byly jistě řádně napružené, že jejich botičky zapadají do písku a obutí získává pískový design. Dětem byly kaluže fuk, capaly, jak jen stačily dospělému rodiči. Když se u fontáno–bazénku míjely, obě děti upadly.

První z načančaných maminek chytla potomka za ruku, vytáhla ho z kaluže a se slovy: „To se mi snad jen zdá,“ mu flákla jednu na zadek. Druhá maminka podala dcerušce obě ruce, zvedla ji, upravila špinavou bundu.

Co myslíte, kterému dítěti se „výlet“ více líbil?