Já, kluk, který do té doby znal jen pole, louky a fotbalové hřiště. Najednou se přede mnou míhaly jističe, stykače, pojistky, ampéry, volty a watty. A taky diody, anody, katody. A když se mě na první hodině zeptal učitel, jak si představuji tranzistor, vysvětlil jsme mu, že máme doma takové přenosné rádio, na kterém táta poslouchá pořad S mikrofonem za kopanou. Byl jsem pro smích celé klučičí třídě.

Právě jsem se začal učit elektrikářem, aniž bych věděl, že elektrika vůbec existuje. Hodně jsem se od té doby při slově elektrika zapotil. Dnes už z toho mám legraci. Vždyť i Karel Gott je původem elektrikář. A můj skvělý novinářský rozhlasový kolega Pavel Petr taktéž.

Jak se to stalo, že jsem odstartoval (ne)kariéru elektrikáře? Bylo to jednoduché. Zase tolik možností nebylo. Psal se někde rok 1976 a já o své budoucnosti měl jasno, chtěl jsem být fotbalistou. Nějak mi uniklo, že z malého okresního klubu to nebude jednoduché.

A pak taky, rodiče mi museli zajistit nějaké vzdělání. A protože znali někoho, kdo byl v jednom lokomotivním depu snad náčelníkem, tak mi doporučili právě studium elektromechaniky se zaměřením na opravy lokomotiv.

Elektrikář, který neporozuměl principu

Když jsem viděl první lokomotivu zblízka, nemohl jsem usnout. Tak velká na mne působila a tak jsem se toho nového poslání bál. Poprávu. Elektrikařinu jsem vystudoval a pak jsem s ní dokonce dlouhá léta živil. Aniž bych porozuměl principu vzniku elektriky. Že je to absurdní? To tedy je.

Trvalo ale ještě hodně dlouho, než jsem se rozhodl přehodit výhybku svého života a vyrazit jiným směrem. Dodnes té zkušenosti ale nelituji, potkal jsem mraky skvělých lidí, zažil spousty zážitků. Jen té elektrice jsem nikdy neporozuměl. Jenže zazlívejte to rodičům, kteří chtěli pro synka to nejlepší.

Vždyť jsem na internátě měl svoji postel, obědy a měl jsem zaručenou práci. Jízdenka vlakem zadarmo. Dokonce prý, když budu šikovný, i mistrem bych jednou mohl být. Naštěstí jsem šikovný nebyl.

Tyhle myšlenky kmen napadají vždy, když se mluví o vzdělávání. A mne napadá, jak se náctiletý může rozhodnout o tom, čím se bude jeho život nadále ubírat. Jinak řečeno, čím by se měl jednou živit. Aby léta studií na středních školách, gymnáziích a učilištích nebyla jen nutno povinností.

Je tu nová příloha Deníků Vzdělávání

Na to ale většinou sám mladý člověk nepřijde. Jsou výjimky, kdy jde u onoho človíčka o jasně vyhraněný názor podložený koníčky, zájmy a možností rodiny. V tom druhém případě je to jen a jen na rodičích, jak odhadnou vývoj. Vývoj života kolem, vývoj světa a vývoj svého potomka. Své dcery a svého syna.

Jak ho nasměrují. Aby se jednoho dnes nestalo, že onen mladý jde do práce a obává se toho, že by snad nedej Bože měl opravovat nějakou lokomotivu, kde nefunguje elektrika. A on o tom, protože ho to lautr nikdy nebavilo, neví vůbec nic…

Není to vůbec jednoduché. Proto jsme v redakci středočeských Deníků a Pražského deníku vytvořili, spolu se školskými zařízeními přílohu Vzdělávání. Právě proto, abyste měli pestrý výběr a mohli se v klidu rozmyslet, rozhodnout. Abyste měli lehčí volbu při správném nastavení výhybky, která určí směr vašeho potomka. Vašeho syna. Vaší dcery…

Nezapomeňte, příloha Vzdělávání bude součástí tištěného regionálního Deníku už ve čtvrtek 8. ledna.

Autor je krajským šéfredaktorem Deníku, region Praha + střední Čechy