Je den po Štědrém dni. Dárečky rozdané. Ponožky jsou fajn. Přál jsem si je. Hlavně když jich je více párů stejné velikosti a stejné barvy. Není třeba se obávat, že se na poslední chvíli oblékám a nemohu najít stejný pár.
Jsou dva dny do Silvestra. Jdu do krámu, ve dveřích se srazím s dvěma mladíky. „Vánoce mám, kámo, rád,“ říká jeden s evidentně novou bundou. „Vánoce? Ty já nemám rád. Já je nenávidím,“ říká druhý.
Je den před Silvestrem. Na poslední chvíli sháním veku. Pod vekou píšou, že stojí 22 korun. Bylo to tam tak. U pokladny pokladní markuje za dvě veky 15 korun. Nejlevnější veka na světě.
Sedím v hospodě a s kamarády popíjíme. Nevědí, kam půjdou zítra, na Silvestra, večer „pařit“. „Jsem tady v Boleslavi šest let a šest let chodím na Silvestra sem. A pořád tady seděj stejný lidi. Tam vzadu parta mladých, támhle u kulečníku parta starých, tady Slováci. Pořád stejný ksichty. A vždycky se tady něco stane. Sem nepůjdu. Kámo, kam půjdeme?“ „Tak pojďme k nám,“ nabízí dotazovaný. „K vám? Budou tam nějaký známý?“
Silvestr. Cvak, cvak, cvak, cvak. Čtyři televizní programy přepínám s pravidelnou razanci. Nikde nic pořádného. Samá trapárna.
Chlebíček pálí. Tedy z něho a ze šampaňského pálí moje žáha.
Hrajeme scrabble. Odmítli mi obodovat moje slovo „ocídit“. Že prý neexistuje.
Nový rok.
Volá dcera. „Čus, fotříku, tak šťastnej a veselej. Co děláte?“ ptá se. „Koukám na bednu, jím chlebíčky a hraju společenské hry. A půjdu spát,“ naznačuju pozitivní myšlení při přechodu z jedné časové etapy do druhé.
„To je strašný, koukejte se napít. My paříme na chalupě a spát půjdeme tak v šest ráno. Tak dobrou,“ říká dcera za zvuku petard a skleniček, které se někde u mobilu o sebe třou.
To zase bude rok…
