Na houby se musí ráno!“ pamatujete si tu větu, kterou slyšela rodinka ve filmu Na samotě u lesa, když si v pravé poledne vyšla na houby? Určitě ano, a pan hajný měl zajisté pravdu pravdoucí. I já jsem si vyrazil hezky v neděli, po dlouhém spánku a vydatném obídku, do lesů kamsi za Bakov nad Jizerou.
Jako správný houbař dojel autem až téměř do lesa a s kudličkou v ruce vyrazil vstříc tomu lesnímu bohatství. Jenže kromě hromady odpadků tam nebylo nic, než jen nejedlé či jedovaté houby, takové ty s červenou čepičkou a bílými tečkami. Ale nakonec se štěstí unavilo a přede mnou se objevila krásná, slimákem znečištěná houbička. Takový malý pěkný hříbek, který krásně spadl na dno papírového sáčku, jimž jsem nahrazoval proutěný košík.
Kde se vzal, tu se zval, asi po hodinovém marném pátrání po houbách, se z křoví vyloupl „dědeček hříbeček“.
Doslova!
Stařík asi 70 let, hubený, vesnická flanelová košile, dlouhé ošuntělé kalhoty, stařičký vůz značky Škoda. „Vůbec nerostou,“ rozčiloval se při zklamání, že místo hříbečku našel jen cosi nejedlého. „Kluci to říkali, ať se na to vykašlu a jdu raději do hospody,“ prohodil znovu stařec, když nohou odkopával suché větve stromů, domnívající se, že pod nimi houbové poklady najde. Možná za to mohlo i to, že si zapomněl doma brýle na dálku, jak mi několikrát opakoval, když jsme se u cesty neustále potkávali.
„No jo, jedu do hospody, stejně nerostou,“ posmutněle odešel muž do svého rezavého vozítka už pomalu maskovací barvy, a kamsi odfrčel.
A upřímně, opravdu nerostou. Ty nakonec z těch čtyřech malých houbiček ani smaženice nebyla. Ale zato lečo z plechovky bylo výborné. Tak snad příště.
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditMísto houbiček jedno orosené
Ježkovy oči.
|
Foto: VLP