Třicetiletá Marina vyrazila s dvěma malými dětmi z vesničky na Zakarpatí pěšky směrem k hranici, kam pro ni měli přijet známí a příbuzní. Po třech dnech putování se vyčerpaná konečně dostala do Mladé Boleslavi za manželem.

Anna Mazniková, volyňská Česka ovládající ukrajinštinu, která se do země vrátila v roce 1992 a učí na Základní škole v Semicích, se stará ve zvláštní dětské skupině o více než třicet dětí převážně mezi 6 a 10 lety. „Udělala bych pro ně cokoliv,“ říká s nefalšovaným dojetím. K tomu koordinuje příjezd dalších autobusů s uprchlíky.

Šéfredaktor Miroslav S. Jilemnický.
KOMENTÁŘ: Není uprchlík jako uprchlík?

Marián Sipajda, starosta obce Sokoleč nedaleko Poděbrad, ubytoval u sebe doma celou rodinu uprchlíků. I s otcem, který je původem Turek, proto se z ukrajinského území dostal se ženou a dvěma dětmi.

Ukrajinští studenti, toho času žijící a studující v Poděbradech, pořádají sbírku přímo u sebe na kolejích. Popisují, jaká zažívají muka ve chvílích, kdy jim jejich blízcí jen pár minut neodpovídají na zprávy po telefonu.

Milovičtí ochránci přírody ztratili kontakt se svými ukrajinskými kolegy, s nimž se před válkou dohodli na transportu divokých koní, praturů a zubrů do přírodní rezervace u Kyjeva. Webová stránka ukrajinské organizace přestala fungovat, emaily se vrací nedoručené. Blízko zmíněné rezervace vede jedna z hlavních tras ruského útoku.

To jsou regionální zprávy posledních dnů. Kdo vám bude tvrdit, že máme radši řešit cenu benzinu a věnovat svoji pomoc více než uprchlíkům našim matkám samoživitelkám a seniorům, pošlete ho tam, kam poslali ukrajinští obránci Hadího ostrova ruskou válečnou loď. Na chuj.