Jako první „šicí výzvu“ vyhlásilo Mnichovo Hradiště v čele se starostou Ondřejem Lochmanem. Bleskurychle tady zmobilizovali desítky švadlenek, amatérek, které si doma šijí pro radost, ale také profesionály. K šití nedostatkových ochranných pomůcek se totiž připojily některé velké firmy, které obvykle vyrábí pracovní oblečení nebo nejrůznější pomůcky pro automobilový průmysl. Ženy zasedly za stroje a našily roušky svým rodinám, kamarádům, známým a pak také pro město, nemocnici, policii a další složky IZS.

Myšlenka pomoci se nesla jako vítr a mobilizovala další obyvatele Mladoboleslavska, kteří začali organizovat vlastní šicí výzvy. Veřejně pak obyvatele vyzval také starosta Benátek nad Jizerou Karel Bendl a i tady se lidé semkli a začali přidávat své výtvory. A tak to šlo město za městem, vesnici za vesnicí.

Když byli všichni v nejlepším a šířili myšlenku pomoci i toho, že „moje rouška chrání tebe a tvoje zase mě“, a lidé si je opravdu začali brát, přišla řada „škarohlídů“, kteří začali tvrdit, že rouška nikoho neochrání a je to nesmysl. Posměváčky se plnily nejen ulice, ale jejich moudra zaplňovala internet a sociální sítě. Přesto šikovné ruce švadlenek znovu a znovu braly materiál, stříhaly, špendlily, šily a nenechaly se oblomit.

Pusu všem nakonec zavřelo nařízení vlády a tak se nakonec každý chytil za nos. Vždyť je to logické. V době krize mají úplně všichni povinnost udělat maximum proto, aby uchránili ty nejslabší, kteří mezi námi jsou.