„Tak nám zase ukradli krabici plnou cukroví, paní Müllerová,“ chtělo by se švejkovsky zvolat, když na podlaze našeho panelákového balkonu zbylo jen papírové víko a dva klacíky ze stromů jako předmět doličný. Teď už ani nevím, jestli se tomu smát, nebo brečet zlostí. No nebudu tady lhát, stalo se to už podruhé. Jenže minulý rok nám cukroví ukradli přímo na Štědrý den. Tentokráte si mlsouni pospíšili. Inu, když někdo peče dobré cukroví, lidé se k němu vždy s chutí vrací.

A to mi jeden z policistů říkal, že člověk se dvakrát nespálí. Jak vidíte, spálí. Jenže minule to cukroví bylo hodně lidem na očích. Teď bylo schované na podlaze, a stejně to nepomohlo.

Tak trochu doufám, že se příběh o Ježkovic ukradeném cukroví odehraje stejně jako v příběhu o Pejskovi a kočičce. Zloděj se přežere hromady sladkého, začne ho bolet břicho a u toho smrčku, pár metrů od balkonu, bude ležet s nafouknutým břichem, nožky nahoře a prosit o pomoc.

Nic takového se bohužel neděje. Nikde na ulici ani živáčka. Jen drzé sýkorky, čekající, jestli v těch sněhových dnech nebude pár drobků k snědku. Nebude, milé sýkorky, nebude ani drobeček!

Takže další Vánoce, tentokráte s koncovkou nula devět na konci letopočtu bez cukroví. Tomu říkám dieta. Doktorka Cajthamlová by asi měla radost. Když není co jíst, není co přibírat. Jak logické řešení na udržení váhy. Nové cukroví se letos už péct nebude. Takže si možná večer předtím, než přijde Ježíšek, namažu jen chleba s paštikou, vykrájím z něj hvězdičky a budu jen předstírat vůni vánočního cukroví… Ach jo.