Důchodci běží, jakoby jim ujížděl autobus. Puberťáci a jejich malinko starší kámoši jdou, jakoby jim svět ležel u nohou.
A malý klučina mává.
O čem to mluvím?
To vám je tak. Řidič má dávat na přechodu přednost chodcům.
Tohle pravidlo znám a proto jsem brzda provozu. Otevřeně to přiznávám. Jezdím tak pětačtyřicet a za mnou se tvoří kolony. U přechodu brzdím a dávám přednost. Většinou. Někdy to prostě nezvládnu. Stává se to asi každému. Prostě duchem nepřítomen. To jsou chvíle, kdy mi řádně zatrne.
Dávám přednost všem. A každý se chová zcela jinak.
Kategorie číslo 1: Senior. Zamává rukou, poděkuje a běží, jakoby omládl tak o padesát let. Na dvacet. Běží, jakoby mu hořela koudel. Vzadu.
Kategorie číslo 2: Mladík(ce) tak kolem dvaceti. Nezamává, neděkuje, nedívá se, je mu to jedno. Jde stylem „co noha nohu mine“. Jakoby mu bylo o padesát více. Tak sedmdesát.
Katgeorie číslo 3: Maminky s malými dětmi. Tak to je zvláštní kategorie. Mám je rád.
Zrovna tuhle. Jedu a z dálky vidím maminku s prckem na takovém tom umělohmotném autíčko, které se pohybuje, jen když se prcek odstrkuje nohami.
Zastavím, pokynu rukou. Maminka neděkuje (Pozor, děkování není povinné, není to vůbec v Pravidlech silničního provozu). Nakloní se k blonďáčkovi. A oba vstupují do vozovky. Mamča postrkuje klučinu, ten se zuby nehty drží fára a pravou rukou mi mává, jakobych byl prezident. Mává přes celý přechod.
Druhý den, jiá část města, jiný přechod, jiná maminka, jiné dítě, jiné fáro. Vlastně nějaká tříkolka. Zastavím, pokynu rukou. Maminka něco řekne synkovi. Vstupují do vozovky. A co myslíte, že ten klučina začal dělat?
Přesně. Začal mi mávat. zase po celou dobu přecházení.
Řeknu vám, to jsou ale dneska lidi…
