Miluju kuchaře Pohlreicha.
Z toho drsného televizně–kuchyňského prostředí.
Jak všechno všem řekne na rovinu.
Jak všem vysvětluje, že jídelní lístek se stovkou jídel by asi neměl být pro hosta tím největším lákadlem.
Jak naznačuje, že ta příšerná obloha, kterou všude servírují, jen zdržuje.
Jistě to znáte. Ať si dáte cokoliv, vždy vám k tomu dodají bílé zelí, červené zelí, řepu.
K tomu hrášek, kukuřici, rajče, okurku a papriku. A na to „prdnou“ petrželku.
Ten pohled kuchaři připadá patrně báječný. Na talíři totiž rozkvétá botanická zahrada vcuclá na pár stovkách čtverečných centimetrů.
Ať si dám cokoliv, než se k tomu inkriminovanému probojuju, musím zničit veškerou změť té prapodivné směsi všeho nadmíru zdravého. Možná to je sice jediný zdravý kus, ale já vám řeknu, že mne to nebaví.
Než začnu jíst, mám vlastně žaludek plný zeleninového maglajzu.
A mnohdy už na ten kousek šťavnatého stejčíčku nemám ani chuť.
Prostě tahle obloha nikdy nebyla, není a nebude modrá.
Tak proč mi ji pořád na ten talíř cpou?…
jiri.macek@denik.cz
