Tak zase jeden restaurační.


Tedy sloupek na téma pohostinství kolem nás.

Včera to bylo povídání o bufetu, dneska je to příběh z kavárny.

Nemám rád studené čumáky. Vždy jsem nadšen, když má dotyčný či dotyčná alespoň náznak dobré nálady, alespoň trochu cítitelný smysl pro humor a snahu komunikovat.

Řeč je pochopitelně o hostinských, číšnících, barmanech, pinglech. To je fuk, jak jim říkáme. Jsou to ti, kteří nás vítají a kteří se s námi loučí. Tedy v tom lepším případě.

Ale teď šupky do kavárničky v Bondy centru.

Mám chuť na čaj z čerstvé máty. Do začátku kina ještě chvíle zbývá.

Usadím se a čekám.

V tom se ke mně přiřítí muž jako hora. Postaví se tak asi dva metry ode mne. Asi pro to, aby se jeho výška s moji nížkou trochu srovnaly. „Tak pane, tak madam, co vám nabídnout?“ halasí a já tuším, že má príma den.

„Co byste mi doporučil,“ odpovídám a ptám se současně. „Nechte se překvapit,“ nabízí variantu. „Vy máte nějaké překvapení?“ pokračuji. „Hmm,“ uculí se, otáčí se a vyráží k barovému pultu. „Dvakrát preso s mlékem,“ vyštěknu na něho v zoufalém myšlence, že jde něco připravovat a já nestihnu reklamu v kině.

Na mátu jsem zapomněl.

„Tááák, dvě presíčka? No dobře, já šel pro to překvápko,“ dodává.

Za pár vteřin kouří na stole voňavá kávička, kterou donesla stejně milá slečna.

„V pořádku ta kávička? uculuje se mistr. „Jak jinak,“ dím i já s úsměvem.
Když platím, usmívá se i slečna.

Odcházím. Onen pán na mne s mírným úklonem vyšle poslední dnešní vzájemnou konverzaci: „Tak krásný den a díky.“

Na jezdících schodech se otočím k oné kavárničce Antonio.

A usměju se…⋌jiri.macek@denik.cz