Smekám a klaním se. Stačily k tomu dvě hodiny. Dvě hodiny, které jsem v pondělním večeru prožil v mladoboleslavském divadle. Hráli tam hru Equus. V překladu Kůň. Ale to je ostatně jedno.

V hlavních rolích tam vedle sebe nastoupili dva zcela protichůdní herci. Ostřílený matador a herecký zajíc. Mládí versus zkušenost. Byl jsem strašně zvědavý.

Na jedné straně Matouš Ruml v roli psychicky narušeného mladíka, který vypíchal několika koňům oči. Vedle něho František Skřípek, ředitel divadla, v roli psychiatra.

Nikdy jsem pana Skřípka neviděl „v akci“. Vždy jsem s ním jednal jen v souvislosti s články, které jsem připravoval pro Deník. Ale věděl jsem, že hrál třeba s Dagmar Havlovou na jednom pódiu, že hrál ve Viole. O to víc jsem byl zvědavý.

Jak na mne bude působit? Protože ho znám jen z ředitelské kanceláře, trvalo mi asi pět minut, než jsem si na něho na pódiu „zvykl“.

A pak to nastalo. Zjistil jsem, že tam stojí úplně někdo jiný, že je tam Pan herec. A začal jsem labužnicky sledovat jeho slova, jeho gesta.

Ten pondělní večer se pro mne stal jedním z nejpříjemnějších v poslední době.

Ředitel ­herec mne uchvátil.

Musím ale říci, že stejně tak byl doslova báječný Matouš Ruml. Opravdu byl skvělý. Když začal znít potlesk, vzpomněl jsem si na nedávnou kritiku této inscenace z mysli kritika Jiřího Senohrábka. Ten moc Františka Skřípka nešetřil.

Když jsem si tohle uvědomil, udělal jsem jediné. Vstal jsem a za ty výkony na jevišti jsem poděkoval potleskem ve stoje.

Dámy a pánové, pane řediteli, Matouši, díky za ten večer. Díky všem.

Přesto, pane Skřípku, musím se přiznat, že Vám jsem držel palce nejvíc…

Vy jste totiž šel doslova s kůží na trh…