Na pódiu se střídá jedna účastnice soutěže za druhou.

Nabídka je pestrá. Moderní tanec, klasický tanec, nějaká historie. Do toho zpěv, pak taky ohnivé fagule, které točí jedna soutěžící kolem sebe, až mají hasiči pohotovost. A také kouzelnice.

Pestrá nabídka, kterou se tahle soutěž pyšní. Diváci jsou nadšení, tleskají. Mnozí mají slzy v očích. Vždyť jejich dcera to tak báječně zvládla.

Maminky drží nervózně a pevně ruku svého tatínka, kterému doma řeknou jedině: „Starej, nepij to pivo.“ Tady se vše mění v rodinné pouto. Drží pěstičky svému miláčkovi, kterého celý život hýčkají a chtějí pro něj jen to nejlepší.

Že jejich holčička zaškobrtne? Že je trochu jako prkno? Že jde mimo rymus? Že její vystoupení je vlastně zcela zbytečné? Opovažte se tohle říci nahlas. Vždyť je jasné, že je, holka naše, nervózní!

Nahlas se přece říká: „To byla nádhera!“ „A ten kostým!“ „Taťko, viď, že ta naše holčička byla báječná?!“ „Jasně, mamko, jasně,“ zívne fotřík.

Dívky se snaží zavděčit všem. Těm, co na ně koukají z první řady a jsou těmi, kdo rozhodnou, zda tuhle soutěž vyhrají, nebo ji projedou. A taky rodičům, kteří jim věří. Nevědí, kam se dříve podívat, zda se smát, zda zamávat.

Jsou to ještě malé holky, které se snaží ukazovat své zoubky všude kolem tak, že i ten, kdo se právě probudil, jasně pochopí, že ten úsměv je umělý. Holčičky mluví spisovně tak, že to vypadá na playback.

Když se ale zamyslím a zvážím všechna pro a proti, musím přiznat, že ta nervozita je na místě. Tolik lidí jim na téhle besídce fandí. Nesmím je přece zklamat!

… píp, píp…

Ufff, to jsem se lekl. Na mobilu mi vyskočila zpráva: „Lucie skončila druhá!!!“ V rozespalosti jsem nechápal. Protřel jsem si oči, ještě mi totiž dozníval sen o krásné školní besídce, kde zářily holky z naší třídy.

No nic, jdu spát. Ještě vypnout televizi.

Zrovna tam skončila nějaká besídka. A vítězky mají na hlavě korunku…