Prohibice. Slůvko, které jsme do doby před deseti lety znali jen jako nepříjemnou situaci z dvacátých let minulého století v Americe. Spojená byla v našich myslích s hospodářskou krizí a mafiánskými filmy, ve kterých bujel černý trh a pilo se potají.

A najednou, v září 2012, vyhlásil tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger zákaz nalévání a konzumace tvrdého alkoholu s obsahem nad 20 procent. Metanolová kauza měla na svědomí první životy a hrozila přerůst v národní katastrofu. Několik lidí zemřelo, několik osleplo. Vedoucí hospod a zejména barů se však bouřili, někteří se báli krachu svých podniků. Zelená a vaječňák, které se do dvacetiprocentního limitu vešly, rozhodně rum, vodku, whiskey a další destiláty včetně míchaných nápojů nahradit nemohly. A jak známo, Češi nejsou v pití tvrdého nijak umírněným národem.

Pití na černo mělo i své reálné podoby. V jedné dnes už zavřené nymburské restauraci to fungovalo následovně. Výčepní zahlásil „kontrolu sudů.“ Zasvěcení štamgasti z nejbližších stolů už věděli, co to znamená a za chvíli stálo na chodbičce do sklepa šest, sedm lidí. Výčepní rozsvítil baterku a šlo se po kamenných schodech do chladného podzemí, kde byly v bedně ukryté zakázané lahve víme s čím. Za svitu slabé a blikající žárovky pak výčepní nalil panáky, potichu se pronesl přípitek, aby to nebylo slyšet nahoře a přítomní do sebe obrátili sklenky. Konspirace by se dala krájet. Nahoře se pak zase všichni tvářili jakoby nic. To se opakovalo někdy i každou hodinu.

Novináři dělali ankety, jak moc se lidí částečná prohibice dotýká a jestli by jim vadilo, kdyby to trvalo delší dobu. Dodnes si vzpomínám na odpověď jednoho nymburského advokáta. „Mně by to opravdu vadilo. V tomhle státě se musí pořád chlastat, abychom to všichni přežili,“ řekl mi tehdy se smíchem. Přežili jsme to a dneska je to už jen deset let stará vzpomínka. A ve srovnání s tím, co jsme zažili v posledních dvou letech a zažíváme v souvislosti s Putinovou válkou nyní, je to opravdu vzpomínání spíše úsměvné.