Předsevzetí sem, předsevzetí tam, Znáte to. Bimbne silvestrovská půlnoc a všichni máme plnou pusu přísah: Budu cvičit! Budu ráno snídat! Budu pravidelně pít! Vodu. Nebudu se rozčilovat! Nebudu v práci do noci!
Jeden den to vydržíme. Jakž takž. Sprchovat se prvního totiž netřeba, protože vstaneme v poledne. Snídat nemusíme, je přece poledne. Cvičit v poledne? A pít vodu k obědu? Tak si alespoň zacvičíme. Dojdeme s odpadkovým košem. Po schodech. Nejede totiž výtah. Dvě patra. Uff.
A jsme spokojeni. Po obědě s klobáskou zavlažíme jídlo jedním oroseným. Na to si dáme dvacet.
Pak se probudíme a bolí nás záda. Když usedneme do auta, po dvaceti minutách bolí noha od chodidla až po zadek.
Jdu k doktorovi. Ať se mnou něco udělá.
Tak jsem tam včera vstoupil. Do prázdné čekárny. Zaklepal na dveře. V čekárnách se totiž klepat bojím. Ale bál jsem se, zda jsem na správném místě ve správnou dobu. Občas mi tohle nevyjde. Nic. Nikdo nevycházel. Čekal jsem půl hodiny. Už jsem se hrozil, že jestli jsem na jiném pracovišti, tam, kde mám být a kde na mne čekají, se mne nedočkají. A proto mne nenávidí.
Až jsem přestal myslet na bolavý nohozadek.
V těch myšlenkách, s hlavou v dlaních, jsem usnul.
Najednou se rozrazily dveře. Žena v bílém praví: Pan Macek? Pojďte dál. Omlouvám se za zdržení. Já na to, že neva, hlavně jestli jsem správně. Prý, že jsem.
Bílá paní po mne chce doporučení od lékaře. Dávám ji rozrušen tím, že mne v tu chvíli nic nebolí, úplně jiné papíry.
Sepisujeme moje peripetie. A já si na své bolesti nemohu vzpomenout. Nic mi zrovínka není.
Pak se musím různě kroutit, ohýbat, předklánět, zaklánět, naklánět, odklánět. Vstoje, vleže, vpodřepu. Musím se patnáctkrát předklonit, desetkrát zaklonit i vyklonit. A to s nataženýma nohama. Bez propnutí, prosím!
Pak si lehnu na záda, přitahuju a odtahuju kolena.
Na břichu se propínám tak, že jsem se tak v životě ještě nepropnul.
Pořád nic, nikde žádná bolest.
Když tu svitlo. Začalo mne kdesi cosi bolet. Svitla naděje. Musíme se odpíchnout od bolesti, říká bílá paní.
A pak dostávám milou přednášku. Trochu to souvisí s plotýnkou. Musím si upravit sezení v autě. U počítače. Ale hlavně musím cvičit. Ne každý den. Ale prý pořád. Panebože, každé dvě hodiny.
A uvidíme v pátek, co to s váma udělá, dodala. To jdu na kontrolu. Takže cvičím. Tedy, ještě jsem necvičil. Říkala totiž, že musím cvičit každé dvě hodiny. A do té druhé hodiny mi schází ještě patnáct minut. Tak si můžu dát kafčo.
Jsem zvědavý, jak to dlouho vydržím, paní doktorko Kumstátová. Vždyť, když jsem vám i sobě slíbil práci na svém těle, totiž nebyla žádná noc, kdy se dávají předsevzetí…
Čtěte další glosy šéfredaktora Jiřího Macka:
Křest přímo pisoárový aneb křest DVD skupiny W.I.X.