Ta sněhově bílá Škodověnka jela přede mnou už od křižovatky u Škoda Auto Muzea. Předjet jí bylo ale nemožné, protože v druhém jízdním pruhu, směrem k parkovištím Bondy centra, stále jezdila jiná auta. Sundal jsem nohu z plynu a svůj vůz jen tak mírně dobržďoval, abych se mu svým čumákem nepřitiskl na zadek. Nejen profesionální řidiči době vědí, jak nebezpeční dokáží být pomalí řidiči.

A byl i tento!

Jenže to možná ještě ani pořádně nevěděl. Zprvu bohatě stačilo, když zapeklitě dlouho rozmýšlel, zda u Bondy centra využít podzemní, či nadzemní parkoviště. Ono blikat doprava, prudce zastavit „na rozcestí“ a pak v poklidu vyrazit rovně na nadzemní parkoviště, je opravdu pro řidiče za ním jedoucí opravdu báječné. Ale co… Kam spěchat?

Ještě pomalejší rychlostí vyjíždíme do kopečka a stáčíme své volanty vlevo a pak… Pak končí má trpělivost, a proto raději odbočuji a parkovací místo hledám v jiné uličce, než ve stařičkém vozidle nacpaná rodinka.

Volné místo je zrovna proti nim, kde se mnou neidentifikovatelná osoba za volantem, snaží zacouvat na naprosto prázdném parkovišti mezi dvě bílé lajny, vymezující parkovací místo. Ujít si to samozřejmě nenechávám, obzvlášť, když se ozvou prazvláštní hlasy mladšího člena posádky vozidla, který podobně jak Otík z filmu Vesničko má středisková naviguje osobák do správného směru.

Auto pomalu couvá, couvá, „Otík“ stále ukazuje, že je to dobré, když tu se ozve rána jak z děla. Plechy řinčí, lampa se rozkývá ze strany na stranu. Auto stojí. „Otík“ se chytá za hlavu, celá rodina se jde podívat, co se stalo.

No, ne vždy se povede. Snad jen mladému ukazateli směru couvání popřát, aby v autě jezdil déle, než jen do žní…