Stalo se tak na třídním srazu, kde v časných ranních hodinách padla otázka: kam půjdeme pokračovat? A ozval se návrh, že na „dýzu“. Kluci sice protestovali, že nepůjdou, dokud nebudou úplně na plech, ale my, tancechtivé slečny a mladé paní, jsme je povzbuzovaly, ať si dají ještě rundu, a nejlépe brčkem, protože samotným se nám jít nechtělo.

Už cestou jsme se bavili představou, že kdyby někomu byl podezřelý náš věk, s klidem můžeme předstírat, že jdeme na disco hledat vlastní děti. No, byla to skoro reálná představa, když uvážíme, že na diskotéce jste dnes v osmnácti skoro odepsaní. Holt svět patří mladým a ještě mladším, říkali jsme si trochu hořce a sledovali vlnící a trhající se těla na parketu. Spolužák smutně poznamenal, že starší je už jen pan šatnář a prodavačka párků v rohlíku v místním občerstvení. Odvahu a vlastní taneční schopnosti jsme posilnili dalším panákem a vydali se na parket.

Po chvíli jsem zjistila, že to, co hrají, je vlastně dost podobné bzučení komára, za nímž se velmi skrytě ozývá něco jako melodie. Dost mě to překvapilo, protože dýdžej to mixoval tak hustě, že nebyl skoro znát přechod z jedné písničky do druhé. Přestávalo mě to bavit. Sakra, copak už nezahraje dneska večer nic jiného než tenhle komáří remix? Šla jsem se zeptat. „To už jako nehrajete ploužáky, nebo třeba Kabáty, nebo tak?" Diskžokej se na mě podíval, jako kdybych přišla z pravěku. Cože? Nic jinýho nehraju. Poslal mě na retrodiskotéku…

Taky se mi chtělo ho někam poslat, ale retro to nebylo…