A jak jste na tom, ptám se? Já bledě. Od svého okolí slýchám nejčastěji výtku: Ty na mě (nás) nemáš čas, anebo chodíš pořád pozdě. S tím prvním se bojuje těžko, ale s tím druhým bych měla něco udělat, napadlo mě. A rozhodla jsem se být dochvilná, a přestat své okolí traumatizovat neustálým čekáním.
A začala jsem hned v pondělí, s nástupem do práce. Stihla jsem včas vstát, poklidit, nasnídat se a vypravit děti do školky a k babičce. Super! dávala jsem si v duchu jedničku s hvězdičkou. V práci budu nejdéle v devět nula jedna. Pravda minutu přes, ale stále je to úspěch.
Jenže při odjezdu ze školky na mě začalo blikat hladové oko nenasytné fabie. Potvoro, vždyť jsem tě krmila nedávno, povzdychnu si, ale hned se optimisticky uklidním, že to bude jen krátké zdržení, natankovat přece zabere pár minutek, no ne?
A mezitím samozřejmě ještě stihnu vyřídit nějaké ty telefony a srovnat věci v autě. Tankovací pistoli jsem zasunula do nádrže a zamáčkla příslušný zobáček, abych ji nemusela po celou dobu tankování držet. Jenže!
V jedné ruce telefon, a druhou spěšně uklízející nepořádek v autě, slyším cvak! Že by už? Vytáhnu jako správná blondýna pistoli z nádrže. Chrst! Předražená tekutina mi polila celý rukáv u bundy, sukni i kalhoty. To cvak vyšlo z pistole u vedlejšího stání. Krása!
Totálně zlitá a vonící benzinem jsem se zbytky vlastní důstojnosti zaplatila a usedla zpět do vozu. No, v devět nula jedna jsem v práci nebyla. Ani v devět čtyřicet pět, to jsem totiž, už převlečená, strkala bundu a ostatní věci doma do pračky. „Zase přijedeš pozdě?“ ozvalo se z telefonu, který jsem zvedla. „Jo,“ hlesla jsem, „a moc prosím, dneska si vedle mě v práci nikdo nezapalujte!“
