Spoustu fanoušků napadla logická otázka: proč to sportovci vlastně dělají?

Na množící se debaty zareagoval i organizační výbor. V odlehčeném duchu Japonci vyhlásili, že to není kvůli chuti cenných kovů. "Chtěli bychom jen oficiálně potvrdit, že naše medaile z olympiády v Tokiu nejsou jedlé," zavtipkovali organizátoři ve svém prohlášení.

Z čeho jsou tedy medaile? "Byly vyrobeny z recyklovaného materiálu z elektronických zařízení darovaných japonskou veřejností. Takže je nemusíte kousat. Ale víme, že stále budete," zaznělo v Tokiu.

Medaile "zkoušejí" i Češi

Mnozí sportovci vám řeknou, že jde o pouhý zvyk, který vyžadují fotografové. Ostatně s úsměvem od ucha k uchu se takto fotili třeba Jiří Prskavec nebo Lukáš Krpálek. Po prohraném finále i stříbrná tenistka Markéta Vondroušouvá.

V podobném duchu kdysi tento rituál vysvětlil David Wallechinsky, člen výkonného výboru Mezinárodní společnosti olympijských historiků. "Stalo se to posedlostí fotografů," konstatoval.

Tenhle výrok dává smysl. V dnešní době by se člověk ani nedivil, honba za senzacemi je alfou a omegou nejen bulvárních médií. Peníze hýbou světem.

"Polib ji!". "Kousni si!" Tyto prosby ze strany fotografů slýchají sportovci téměř při každém pózování s cenným kovem. Ozývají se dokonce tak často, že je samotní olympionici již očekávají a toto gesto raději provádí sami od sebe.

Jenže tenhle výklad celé té tradice má jeden háček. Kousání není jen doménou olympioniků a medailí. Takový tenista Rafael Nadal našel velkou oblibu v ukusování svých trofejí z francouzského Roland Garros. A že jich doma ve vitrínce pár má (přesně třináct).

Je to kov, nebo čokoláda? 

Zvažuje se rovněž varianta, že sportovci pouze testují pravost medaile. Jinak řečeno zkoušejí, zda není třeba jen z čokolády. Co dodat, tady zřejmě nacházíme absolutního vítěze v kategorii bizarních nápadů.

„Když jsem byl dítě, matka nám kupovala ty čokoládové penízky zabalené v obalu. Tak jsem se chtěl ujistit, že tahle není z čokolády,“ žertoval již před lety britský běžec John Regis.

Že by sportovci trpěli hladem a svou touhu získat vysněnou medaili spojili pouze s myšlenkou na dobré jídlo? Je pravda, že podle informací od českých olympioniků to na úplné hody v Tokiu rozhodně nevypadá. Tedy až na zásoby piva, toho tam je zřejmě více než dost.

Dávný zvyk na trzích

Ale zpátky k věci. Proč je tedy tak běžné, že držitelé cenných kovů při pózování pro fotografy do svých medailí koušou? Světe div se, ale opravdu se říká, že toto gesto napodobuje velmi dávný test, zda je směňovaná mince opravdu zlatá.

Jak se to tedy provádělo? Úplně jednoduše. Pokud byla pravá, pak na ní zuby nechaly jen malý otisk. Pokud ne, otisk byl výrazně větší.

A pochybovat o nepravosti olympijských medailí není třeba. O tom se ostatně přesvědčil jeden německý sáňkař, který si při předávání zlatého kovu na ZOH ve Vancouveru ulomil kus předního zubu, když se do svého nového „mazlíčka“ s chutí zakousl.

Není divu, ona samotná medaile totiž něco váží. Docela hodně. A letos v Tokiu to navíc přiznal i slovinský cyklista Primoz Roglič, jenž získal zlato v individuální časovce. „Abych pravdu řekl, tak mě překvapilo, jak je ve skutečnosti medaile těžká. Ale je to krásné,“ prozradil.

Ano, krásná je. A zřejmě i chutná.